Odpověď na otázku ,
kdo by mohl být úspěšným kandidátem na prezidenta za pět let, závisí
přinejmenším na třech dalších otázkách. První z nich zní, zda bude
kandidovat znovu Miloš Zeman. Pokud ano, druhá otázka zní, zda bude prezidentem
populárním. Třetí otázkou je, zda bude mít dostatečně dobré vztahy s ČSSD,
aby nenominovala vlastního levicového kandidáta.
Budou-li odpovědi
na všechny tři otázky znít „ano“, pak může zřejmě mít naděje na výhru pouze
kandidát, který stojí napravo od Zemana, protože ten by za sebou měl většinu
levice. V současnosti se sice může zdát postavení „napravo“ od Zemana jako
politicky sebevražedné, o čemž se koneckonců přesvědčil v druhém kole
nedávné prezidentské volby i Karel Schwarzenberg, jenže za pět let může být
všechno jinak.
I vláda ČSSD bude neoblíbená
Pokud se volby do
Poslanecké sněmovny uskuteční v řádném termínu příští rok, ČSSD bude
v té době zřejmě právě končit čtyřleté období v čele vlády, kterou
asi v příštím roce převezme. Kampaň před prezidentskou volbou rozbíhající
se kampaň před volbami do Sněmovny budou přitom v roce 2018 kolidovat,
takže souboj vláda-opozice bude přinejmenším stejně prominentní, jako byl
v lednu tohoto roku.
Jak známo, vlády u
nás nejsou populární, i kdyby vládly sebelépe. Ve srovnání s vládou Petra
Nečase na tom musí zdánlivě být u
veřejnosti každá příští vláda relativně dobře, jenže nelze pominout, že
případná vláda ČSSD bude přebírat zemi v nedobrém stavu a nelze zaručit,
že ji z krize vyvede. Jinými slovy, šance Zemanova protikandidáta bude do
značné míry záviset také na tom, jak si levicová vláda bude počínat.
Kdo by měl být „pravicovým“
protikandidátem Zemana, bude přitom záviset na další proměnné: stavu
politických stran napravo od středu. Bude-li pokračovat jejich současná krize,
nebude mít proti Zemanovi zřejmě velké šance žádný kandidát velké strany.
Příliš mladý na tatíčka
Během příštích pěti
let se samozřejmě může v pravicových stranách objevit několik nových
politických talentů, zejména pokud budou v opozici, a budou tedy mít jistý
prostor na vnitřní obnovu. Jediný stranický politik na pravici, který se momentálně
jeví jako osobnost, jež by mohla v delším časovém horizontu být silným
kandidátem, je Jiří Pospíšil. Jenže ten je ještě příliš mladý, a ani za pět let
zřejmě nebude splňovat „tatíčkovské“ představy, které Češi o prezidentovi mají.
Silným kandidátem
„napravo od Zemana“ by mohl být Petr Pithart, pokud by si ve
věku sedmasedmdesáti let na kandidaturu troufnul. V první přímé volbě
se totiž ukázalo, že čeští voliči, navzdory údajné oblibě „občanských“ a
nestranických kandidátů, nakonec poslali do druhého kola dva zkušené politické
matadory. Vyhrál bývalý premiér, což je Pithart též. Navíc byl v dlouholetým
předsedou Senátu. Zdobí ho i disidentská
minulost a aura významného intelektuála. Pokud hrála v úspěchu Karla
Schwarzenberga v prezidentské volbě jistou roli i jeho příslušnost
k „havlovskému“ táboru, pak by nejspíš pomoha i Pithartovi. Coby
křesťanský demokrat by přitom mohl být přijatelný i pro post-klausovskou občanskou
pravici, pokud ta nenajde vlastního kandidáta.
Pravice by se mohla
samozřejmě sjednotit okolo nestranického kandidáta. Pokud by se ODS chtěla ve
snaze o obrodu vracet ke kořenům, jak
z ní v poslední době zaznívá, pak jedním ze dvou
principiálních zakladatelů strany byl vedle Václava Klause i Josef Zieleniec. Politických
zkušeností coby bývalý ministr zahraničí, senátor a poslanec Evropského
parlamentu má na rozdávání. Je to navíc politik, který umí dělat volební
kampaně.
„Ano, ano – ne,ne, pane Švejnare
Nestranickým kandidátem,
okolo kterého by se voliči
v politickém středu a napravo od středu asi semkli nejvíce, by byl Jan
Švejnar. Ten by ovšem tentokrát musel svoje jasné „ano“ říct s dostatečným
předstihem, a na svém zvolení pracovat, aby rozptýlil obraz nerozhodnosti,
který ho doprovází. Pokud by pravicové strany překonaly svoje předsudky vůči
kandidátovi, který není jejich členem, a Švejnara nominovaly, měl by proti
Zemanovi velmi slušné šance.
Pokud by Zeman
znovu nekandidoval, je pole možných kandidátů otevřené. Švejnar by byl i za
takových okolností jedním z favoritů, protože by přilákal i hlasy
liberální levice. ČSSD by takovém v případě buď mohla znovu nominovat Jiřího
Dienstbiera anebo někoho, kdo by stranu méně štěpil. Kandidátem, který by byl
přijatelný pro celou levici, a možná i pro část pravice, by nepochybně byl
Pavel Rychetský, který ovšem zatím kandidaturu odmítal.
Pánek nebo Wagnerová
Autor tohoto textu
by osobně rád viděl v příštím prezidentském klání dvě osobnosti:
zakladatele humanitární organizace Člověk v tísni Šimona Pánka a senátorku
Elišku Wagnerovou. Zejména pokud by Zeman nekandidoval, oslovovali by oba
široké spektrum voličů. Wagnerová, jejíž některé názory se překrývají s levicově-liberální
a zelenou částí politického spektra, by oslovovala i voliče nalevo od středu.
Pánek by zase
oslovoval nejrůznější segmenty občanské společnosti. Ačkoliv v minulé
volbě vystupovali někteří kandidáti jako kandidáti občanské společnosti, stojí
Pánek ještě o kus výš, pokud jde o výkony a jeho osobní pověst v občanské
společnosti. Jelikož stojí názorově spíš
napravo od středu, vymyká se archetypu „občanského“ kandidáta coby „levičáka“. V roce 2018 už navíc bude souznít s
„prezidentským“ profilem i věkově: bude mu 51 let.
Výhodou Wagnerové
jsou její politické zkušenosti, kterých bude v roce 2018, po téměř šesti
letech v Senátu nepochybně mít mnohem více než dnes. Z pohledu ideálního
prezidentského profilu je impozantní i zbytek jejího životopisu: žila
v zahraničí, a zná tudíž „svět“ i jazyky; byla předsedkyní Nejvyšší soudu
a místopředsedkyní Ústavního soudu. Jak už bylo zmíněno, její politické postoje
se leckde kryjí s levicově-liberální částí spektra, ale v oblasti „hodnot“
zastávala jako soudkyně často názory konzervativní. Stejně jako Pánek by byla
nepochybně prezidentem, který by českou společnost symbolicky posunul kousek za
éru „postkomunismu“, jejímž je naopak Zeman politickým ztělesněním.
MF Dnes, 23.2.2013