První přímá volba prezidenta rozptýlila několik
mýtů, které se o ní utvořily už během její přípravy. Jedním z nich bylo tvrzení, že voliči jsou natolik otráveni
politikou a politiky, že budou raději volit „občanského“, zcela nadstranického
kandidáta. Do druhého kola ovšem nakonec
postoupili dva političtí matadoři, a prezidentem byl zvolen bývalý premiér.
Pokud se
předpovědi o nechuti voličů k politikům naplnily, týkaly se spíš kandidátů
velkých stran. Nicméně pro budoucnost platí, že v prezidentském klání má
šanci v České republice uspět především kandidát s výraznými
politickými zkušenostmi. V tom se Češi nakonec neliší od jiných evropských
zemí, v nichž se prezidenti volí přímo.
Další
předpovědí, která se ne zcela naplnila, bylo tvrzení, že se při současné
neoblíbenosti vlády Petra Nečase bude v druhém kole striktně volit podle
pravo-levé osy. Protestní hlasy proti vládě docela jistě výrazně pomohly
„levicovému“ kandidátovi Miloši Zemanovi, ale úctyhodných 45 procent, které
získal předseda vládní TOP 09, napovídají, že důležitou roli hrála i jiná
kritéria.
Kromě
pravo-levé osy se voliči evidentně rozdělili i podle několika dalších linií.
Nejmarkantnější byl generační předěl. Mladá generace si z větší části
vybrala v závěrečném klání za svého favorita Karla Schwarzenberga. Ačkoliv
někteří kritici Schwarzenbergova tábora tvrdili, že pětasedmdesátiletý
aristokrat je jen marketinkovým produktem, stvořeným „kulturní frontou“, lze
argumentovat, že důležitou roli v podpoře Schwarzenberga hrála jakási
intuitivní politická estetika.
Jinými
slovy, mladí voliči, když už si museli vybírat v druhém kole mezi Zemanem
a Schwarzenbergem, volili cosi, co bychom mohli nazvat
„post-postkomunismem“. Navzdory spojení
s nepopulární vládou, relativně vysokému věku i rodinné historii
reprezentoval pro ně Schwarzenberg poněkud modernější pojetí politiky než Zeman,
obklopený lidmi z postkomunistické Strany práv občanů-zemanovci.
Jeden
komentátor napsal, že volba pro Zemana byla pro mladší a vzdělanější
voliče, jako kdyby se měli znovu obout
do páru obnošených bot, které ležely deset let někde v koutě. Tuto
politickou „estetiku“ nelze přitom jen tak odbýt. Mladí lidé, kterým jsou politické
móresy a styl postkomunismu stále více cizí, budou totiž tvořit za pět let, při
příští prezidentské volbě, podstatně silnější tábor. Demografické statistiky
jsou neúprosné: mezi voliče se posune do roku 2018, kdy se bude konat příští
prezidentská volba, zhruba půl miliónu mladých lidí, kteří jsou nyní
v kategorii mezi třinácti až osmnácti lety, a půl miliónu lidí, zejména
starších, nás opustí.
Po volbách
do Poslanecké sněmovny v roce 2010 tak i první přímá volba prezidenta
naznačila, že generační výměna začíná hrát v české politice významnou
roli. Nové komunikační technologie a sociální sítě, na nichž se zejména mladí
lidé pohybují, budou přitom za několik let mít význam ještě o poznání větší než
dnes.
První přímá
volba také ukázala, že poněkud přehnané byly před volbou i obavy, že půjde jen
o prázdné divadlo. Ve skutečnosti přímá volba způsobila možná největší nárůst
politického aktivismu za mnoho posledních let. Můžeme samozřejmě argumentovat,
že tato politizace společnosti byla do jisté míry povrchní, protože výběr mezi
kandidáty nebyl založen na hluboké politické diskusi, jenže zároveň lze tvrdit,
že přímá volba nakonec donutila téměř každého zaujmout stanovisko.
Někteří
komentátoři a politologové si stěžovali na zbytečnou polarizaci společnosti.
Jenže i v tomto případě lze argumentovat, že jistá polarizace
k demokratické politice před volbami patří, a je téměř nevyhnutelná tam,
kde se výběr zužuje na dva kandidáty. Navíc se ukázalo, že česká společnost
není rozdělena jen podle pravo-levé osy, ale že dělící linie jsou i „kulturní“,
třeba ve vztahu k minulosti. Přímá volba se tak ukázala být dobrým
zrcadlem toho, kým jsme.
Jedna
z lekcí pro budoucnost spočívá i v tom, že mnozí voliči se
v první přímé volbě nedokázali plně vypořádat s tím, že jejich kandidát
nepostoupil do druhého kola. Byli jsme tak svědky občas až mírně absurdních
komentářů některých známých osobností, že ve druhém kole nebudou volit, protože
se neumí mezi dvěma špatnými alternativami vybrat.
Přímá volba
tak byla užitečným testem toho, zda voliči dokáží volit jen „svoje“ kandidáty,
anebo zda se dokáží pragmaticky vypořádat i s volbou mezi kandidáty, kteří
pro ně představují menší a větší zlo. Nikoliv „absolutní“ volba pro toho, koho
považujeme za nejlepšího, ale pragmatická volba mezi nedokonalostmi je totiž
skutečnou esenci demokracie.
Navzdory
silné politizaci většiny společnosti vyvrátila přímá volba ještě jeden
předpoklad. Mnozí analytici totiž před volbou předpovídali mnohem vyšší volební
účast, než jaká nakonec byla. Zatímco mnozí voliči se neúčastnili proto, že si,
jak už bylo naznačeno výše, prý nedokázali takříkajíc vybrat, přece jenom
celková neúčast zhruba 40 procent voličů v prvním i druhém kole je ve
volbě tak mediálně exponované varováním
o síle politické apatie části občanů. Tento jev stojí za hlubší analýzu,
protože vypovídá o stavu české demokracie mnohem více, než analýza chování
těch, kdo se voleb účastnili.
Parlamentní magazín, březen 2013