Prezident
Miloš Zeman v televizním rozhovoru prohlásil, že si pozve k pohovoru
bývalého soudního čekatele Petra Langra, kterého kdysi spolu s více něž
třemi desítkami dalších čekatelů odmítl kvůli nízkému věku jmenovat soudcem
prezident Václav Klaus. Langer a někteří další čekatelé se na Klause rozhodli
podat správní žaloby, ale nakonec je s výjimkou
Langra všichni stáhli.
Městský soud
v Praze v rozsudku vydaném na základě Langrovy žaloby konstatoval, že hlava státu nemůže rozhodnutí
jmenovat nebo nejmenovat bezdůvodně protahovat. Klaus ovšem odmítl rozhodnutí soudu akceptovat,
a podal proto kasační stížnost k
Nejvyššímu správnímu soudu, který
prezidentovu stížnost zamítl. Klaus ignoroval i toto rozhodnutí.
Ve věci Langra
prostě odmítl rozhodnout. Nejspíš proto, že oficiálním odmítnutím jmenovat
čekatele, který splnil všechny zákonem stanovené podmínky, včetně potřebné
věkové hranice, by porušil zákon. Pikantní je, že všechny ostatní původně
odmítnuté čekatele, včetně těch, kteří stáhli svoje žaloby, Klaus nakonec jmenoval.
Vůči Langrovi šlo, zdá se, jen o osobní mstu. Ten nakonec čekání vzdal a
zamířil do advokacie.
Zeman ve
zmíněném televizním rozhovoru souhlasil s někdejším názorem Klause, že
soudní čekatelé, kterým ještě není třicet, jsou na roli soudce příliš mladí.
Nyní prý ale Langrův věk není už problém, takže pokud by měl o pozici soudce
zájem, prezident by mu nestál cestě.
To je od
Zemana vstřícné gesto. Jenže otázka jdoucí k podstatě věci zní: Ať už si nový
prezident myslí o způsobilosti mladých soudních čekatelů stát se dobrými
soudci, co chce, řídil by se na rozdíl od Klause zákonem a rozhodnutím soudu?
Právě Klausova nečinnost ve věci
soudního čekatele Langra je totiž jedním z bodů žaloby za velezradu,
kterou na Klause podal Senát.
Prezident
Zeman naznačil, že nehodlá stát nad ostatními ústavními institucemi, když
prohlásil, že podepíše smlouvu o přistoupení Česka k tzv. eurovalu, kterou
Klaus podepsat odmítl. Zdůvodnil to sympaticky: smlouva byla schválena oběma
komorami parlamentu, prezident se touto skutečností má řídit.
Bylo by
dobré, kdyby něco podobného dodal i v případě
soudního čekatele Langra. Jak už bylo řečeno, o věku potřebném k výkonu
soudcovské funkce má právo si myslet, co chce, ale důležitější je, aby na
rozdíl od svého předchůdce jasně ukázal, že míní respektovat platné zákony a rozhodnutí
soudů.
Právo, 12.3.2013