Asi není náhoda, že během
posledních několika dní bylo možné na internetu i v osobní korespondenci
narazit na dotazy i spekulace, zda se Jiří Dienstbier nechystá založit novou
středo-levou stranu. Zejména mnozí mladí lidé by se rádi angažovali na levici,
ale tvrdí, že nemají kde.
Zdánlivě je to zvláštní. Vždyť sjezd
sociální demokracie šel jak po másle. Strana zůstala jednotná. Spor mezi „haškovci“
a „sobotkovci“, který dominoval minulému sjezdu, byl i zásluhou vidiny blízkého
vládnutí pragmaticky potlačen. Ke zdánlivému smíření došlo i mezi příznivci
nově zvoleného prezidenta Miloše Zemana a post-zemanovskými silami. Sám Zeman
nabídl straně přátelskou náruč, dušoval se, že ji rozhodně nepřijel štěpit.
Podíváme-li se ale pod povrch,
najdeme hned několik varovných signálů.
Tím nejzávažnějším je nezvolení Dienstbiera do funkce místopředsedy.
Nejenže je to částečně odplata za jeho postoje k Zemanovi, což samo o sobě
symbolizuje, jaký je poměr sil ve straně. Také to podtrhuje že „tahle strana
není pro mladý“ a liberální střed. Když
už se v jejích řadách vynoří výrazný politický talent, který má potenciál
oslovit mladší voliče a levicové liberály, je odklizen do zadních linií.
Podle některých stranických kolegů
je „ten Jirka“ prostě „nějak moc chytrej.“ Navíc prý solitér. Co na tom, že bez
většího nasazení strany získal v prezidentském klání víc hlasů než celá ČSSD
v krajských volbách a vede suverénně v průzkumech popularity. A co na
tom, že je to jeden z mála politiků u nás, kterému se dá věřit boj
s korupcí.
ČSSD–stejně jako ODS na pravici–ztratila
v několika po sobě jdoucích volbách velký počet voličů. A stejně jako ODS jí to zdánlivě nezajímá. Na sjezdu se mluvilo
zejména o tom, co strana udělá ve vládě, až se dostane k moci, ale skoro
vůbec o tom, co by měla udělat sama se sebou.
Možná není divu: zásluhou
příšerného politického představení české pravice v několika minulých
letech padaly ČSSD posty hetmanů a senátorská křesla samy do klína, a příští
rok dokonce není bez šancí na zisk až možná absolutní většiny poslaneckých
křesel. Jenže budoucnost stran nekončí příštími volbami.
Bohuslavu Sobotkovi se nelze divit,
že nezvolení Dienstbiera vidí jako porážku, i když sám tak snadno obhájil post
předsedy. Bez Dienstbiera ve vedení ČSSD
totiž navzdory všem řečem o znovunabyté stranické jednotě oslabila, i
symbolicky, jeho pozice vůči křídlu, v němž nyní „haškovci“ a „zemanovci“
splynuli v jedno. Sobotku, jakož i regionálně silného Lubomíra Zaorálka, zatím
potřebují více než Dienstbiera, protože bez zdání jednoty v nejvyšším
vedení nelze vyhrát volby.
I prezident Zeman si přeje, aby
ČSSD vyhrála volby. Ví, že svoji agendu neprosadí
s pomocí své Strany práv občanů-zemanovci. Tu už ostatně k ničemu
nepotřebuje. Po sjezdu ČSSD má dobře
našlápnuto k tomu, aby se z ČSSD stala Česká strana sociálně
demokratická-zemanovci. Bez štěpení. V tom měl Zeman ve svém projevu
pravdu. Proč by ČSSD štěpil, když správně tušil, že mu až na výjimky téměř rituálně
padne do náruče?
Což o to. I „ČSSDZ“ se bude
chovat levicově, a jistě naplní většinu
slibů daných před volbami „sobotkovskou“ ČSSD. Změna v poměru sil ve straně ve prospěch
haškovsko-zemanovského křídla přitom jistě nebude vadit například těm lidem,
kteří se typicky rozhodují mezi komunisty a ČSSD, jakož i lidem, kteří věří
v silného vůdce. Preference ČSSD to nemusí hned poškodit. Naopak.
Jenže pro mladou generaci a
liberální střed není na takové straně téměř nic, co by je přitahovalo. Ani
pokud jde o možný vstup do politiky, ani voličsky. A to může vést v ČSSD za pár let ke stejné
krizi, jakou už teď zažívá ODS.
Právo, 18.3.2013