Jako jeden ze svých
největších filmových zážitků v roce 2012 jmenoval znovu zvolený americký
prezident Barack Obama film Divoká
stvoření jižných krajin. Není to náhoda. Film totiž obsahuje základní
motivy, které politicky i lidsky pohánějí také jeho.
Příběh šestileté Hushpuppy,
která žije v izolované komunitě v říčních bažinách jen se svým otcem,
je stejně jako Obamovo dětství spojen s hledáním jednoho rodiče. Stejně
jako Obamova matka, i druhý z rodičů, divošský otec Wink, v životě
dítěte je i není, nakonec umírá i on. Hushpuppy si uvědomuje, že ona a její
svět mohou přežít jen ve spojení s vyšším řádem, v němž vše souvisí
se vším. Pokud se tento řád a sounáležitost nepodaří udržet, přijde katastrofa,
svět zaplaví monstra, která zničí úplně všechno.
Obamův pohled na svět je
stejně holistický. Kdyby nebyl, neměl by jeho otec, který rodinu opustil, když
byl prezident ještě dítě, a do Ameriky přišel z chudé exotické země,
v universu, které Obama dnes obývá, místo. Stejně jako by ho tam nenašli
všichni ti, kdo v nejrůznějších podobách a z nejrůznějších důvodů
obývají periférii společnosti. Prezident se tak, i ve své politice, opakovaně
snaží vtáhnout periférii do centra dění. Skutečnou páteří americké společnosti
pro něj nejsou „ti nejbohatší“ a úspěšní, ale ti, kteří se udatně potýkají se
životem na nejrůznějších perifériích.
Obamovi kritici se rádi
vysmívají tomu, že tento „rádoby“ černošský prezident je vlastně napůl běloch,
navíc z nikterak chudé rodiny, a že je tedy pokrytecké se vydávat za
mluvčího menšin, přistěhovalců či ekonomicky znevýhodněných. Nechápou, že na
periférii se člověk ocitá především kvůli tomu, co nemá, a možná ani nemůže
mít; naopak to, co má, nemusí hrát velkou roli. A to je Obamův příběh. Odtud
pramení jeho snahy vytvořit „perfektní Unii“, která svým respektem k perifériím
a rozmanitosti vtáhne nakonec všechny do svého centra.
***
Ideál „perfektní Unie“ se
objevil i v Obamově inauguračním projevu, který přednesl při zahájení druhého
volebního období. Americký prezident řekl mimo jiné i toto: My, lid, prohlašujeme, že nejevidentnější ze
všech pravd, totiž že všichni lidé byli stvořeni jako si rovní, je hvězda,
která nás nadále vede… Naše mise nebude u konce, dokud naše manželky, matky a
dcery nebudou vydělávat tolik, kolik si jejich úsilí zaslouží… dokud se s
našimi homosexuálními sestrami a bratry nebude před zákonem zacházet stejně
jako s kýmkoliv jiným… dokud nenajdeme lepší způsob, jak vítat o lepší
život usilující přistěhovalce, kteří i dnes vidí Ameriku jako zemi
příležitostí… dokud všechny naše děti nebudou vědět, nejen že se o ně staráme a
radujeme se z nich, ale že jsou v bezpečí před tím, že jim někdo
ublíží.
Tato slova mohou připadat
mnohým Evropanům jako duté fráze, ale v Americe mají nejen politický, ale
i hluboký kulturně-společenský význam. Obama jimi nastiňuje vizi jiné, lepší
Ameriky, než je ta dnešní. Sní o „perfektní Unii“, která je založená nikoliv na
homogenitě, ale diverzitě všeho druhu. Právě toto úsilí o jednotu skrze
největší možnou, navzájem se tolerující rozmanitost je podle Obamy na Americe
to nejpozoruhodnější. Je to podle něj „neuvěřitelný demokratický experiment“.
Lze dodat, že i jeho
prezidentství je dokladem tohoto „neuvěřitelného“ demokratického experimentu.
To, že byl prezidentem zvolen i podruhé, činí přitom z jedné
z nejneuvěřitelnějších stránek tohoto neuvěřitelného experimentu – zvolení
černošského prezidenta v zemi, kde ještě před půl stoletím panovala
otevřená diskriminace – trvalou kulturní změnu.
Kdyby Obama napodruhé zvolen
nebyl, význam této události by byl nejprve nepochybně překryt argumenty o jeho
údajně neúspěšné politice v prvním volebním období. Jenže o politiku šlo
v případě Obamy vždy až v druhé řadě. Později bychom si tak
uvědomili, že skutečným poselstvím nezvolení Obamy napodruhé bylo, že Amerika
odmítla společensko-kulturní změnu, kterou Obamovo první zvolení představovalo.
***
Barack Obama především není
politik v tradičním slova smyslu. Pracuje samozřejmě jako každý politik na
uskutečnění konkrétních politických cílů, jako je třeba zlepšení ekonomické
situace či zlepšování americké bezpečnosti, ale duší je především vizionář.
Jeho inaugurační projev místy zněl jako kázání a ze shromážděného davu se
ozývalo rytmické přizvukování, které lze zaslechnout v Americe při
bohoslužbách.
Mnozí analytici vnímají
Obamovo vizionářství jako politickou slabinu, která mu zabraňuje v lepší
komunikaci i v řízení politického provozu. Na mnohé působí spíše jako profesor
nebo kazatel. Jeho přesvědčení o správnosti vize, kterou pro Ameriku má, ho dokonce
málem stálo znovuzvolení, když prohrál první prezidentskou debatu s Mittem
Romneym především proto, že viditelně pohrdal jeho intelektem, nebo spíše
„nevizionářskou“ přízemností.
V inauguračním projevu
se opakovaně odvolával na principy americké demokracie, tak jak je formulovali otcové zakladatelé. To ale činí téměř
povinně každý americký prezident, protože principy vtělené do Deklarace americké nezávislosti a
americké ústavy jsou základem jakéhosi občanského náboženství, které drží tuto
rozmanitou zemi pohromadě. Obama se ale nebál v inauguračním projevu
argumentovat, že právě věrnost základním principům americké demokracie vyžaduje
nové odpovědi na nové výzvy, tedy změnu.
Obranu individuálních svobod,
na nichž Amerika stojí, dnes už totiž nelze zajistit individuálně. Je to možné
jen s pomocí kolektivní akce. A právě nyní, více než kdykoliv
v historii, musí Američané čelit novým výzvám společně, jako národ a lid.
V tomto volání po kolektivní odpovědnosti, v níž důležitou roli hraje
i stát a vláda, reprezentuje Obama nejjasněji filosofický odklon od éry, kterou
v roce 1980 začal jiný vizionář, Ronald Reagan. Politická filosofie, která
tehdy zvítězila, spustila éru ekonomického neoliberalismu a bezbřehé víry
v individualismus, který si vystačí sám, bez přílišného poručníkování
státu i ohledů na jiné. Jeho uměleckým symbolem se stal finanční jestřáb Gordon
Gekko v podání Michaela Douglase ve filmu Wall Street, s jeho slavným sloganem „Chamtivost je dobrá“.
Obamovo znovuzvolení tuto éru
symbolicky zakončuje. Do prezidentského úřadu ho sice vynesla krize způsobená
neodpovědností trhů, tedy jakýsi symbolický krach éry chamtivosti, ale po masivních intervencích Obamovy vlády, které
pomohly zachránit finanční trhy od možná až globálního kolapsu, se začaly
z Wall Street znovu šířit názory, že krize z roku 2008 je jen malé
zaškobrtnutí neoliberálních praktik. Obama ale naopak požaduje větší regulaci i
výraznější roli státu obecně. Vyzývá k systémové změně, i když nevolá po konci
kapitalismu, jak ho obviňují jeho nejradikálnější kritici. A voliči
znovuzvolením rozhodli i tento spor v Obamům prospěch.
***
U vědomí toho prezident –
navzdory republikánské většině ve Sněmovně reprezentantů a hrozbě pádu USA
z tzv. fiskálního útesu – odmítl na konci roku 2012 kompromisy, které by
zachovaly nízké daně pro bohaté: Naše
země nemůže uspět, pokud zmenšující se skupina nejbohatších se má velmi dobře a
zvětšující se skupina jiných má vážné problémy. Amerika se musí opírat o široká
ramena rostoucí střední třídy.
Jako vizionář ovšem chápe, že
mnohé „obnošené“ sociální projekty a programy už dnes nestačí. Amerika musí
nabízet nové ideje i technologie, změnit svůj těžkopádný daňový systém,
reformovat školství a především vybavit občany znalostmi a dovednostmi, které
potřebují, aby uspěli i v globální soutěži.
I při těchto
nevyhnutelných změnách ale „nadále věříme“, říká Obama, že každý občan si
zaslouží základní dávku bezpečnosti a důstojnosti: Musíme učinit těžké kroky vedoucí ke snížení nákladů na zdravotní péči
a rozpočtového deficitu. Ale odmítáme přesvědčení, že Amerika si přitom musí
vybrat mezi solidaritou s generací těch, kdo tuto zemi vybudovali, a
investováním do generace, která bude budovat naší budoucnost. Výhody
jedněch prostě nemohou automaticky znamenat znevýhodnění jiných. Jde o to, aby
Amerika byla opět „jedním národem“. Ekonomicky, kulturně, politicky i občansky.
Těmto Obamovým aspiracím
nelze rozumět, pokud budeme jeho vize i politiku analyzovat
z ideologických pozic. Mnohem více pochopíme, když se začteme do jeho
knih. Už v té první, nazvané Cesta
za sny mého otce, se objevují motivy začlenění
a vyloučení. Jako syn černošského
otce, přistěhovalce z Keni, a bílé matky, hledá odpověď na svou
celoživotní otázku: Není právě odlišnost a rozmanitost tou největší devizou
Ameriky? Co to ale znamená být jiný
než ostatní a zároveň být Američanem jako všichni ostatní?
Obamův souboj
s konzervativním křídlem Republikánské strany a s hnutím Tea Party se ve
svém jádru týkal právě této otázky. Zatímco konzervativci útočili na
prezidentovu jinakost kvůli tomu, že
je míšenec, má exoticky znějící jméno a žil v mládí mimo Ameriku, a
zpochybňovali dokonce i jeho americké občanství, Obama a jeho příznivci
argumentovali, že právě tato jinakost
je esencí Ameriky. A zvítězili.
***
Jak
někteří obdivovatelé, tak někteří kritici o Obamovi tvrdí, že je přesvědčen o
správnosti svých vizí i proto, že má jakési vyšší poslání, že je tedy vlastně
vykonavatelem jakési vyšší historické, možná boží spravedlnosti. V tom
mají částečně pravdu.
Není
náhoda, že dalším prezidentovým oblíbeným filmem v minulém roce byl Pí a jeho život, kde hlavním hrdinou je
trosečník, který přežije tři čtvrtě roku na moři v souboji i vzájemném respektu
s „monstrem“ v podobě tygra Richarda Parkera, neboť věří v boží
prozřetelnost a souvislost všeho se vším.
Zdálo
se, že v prvním volebním období právě tento poněkud mesianistický postoj vyvoleného zabraňoval Obamovi vidět, že
žádné ani sebevětší kompromisy nepřesvědčí republikány o správnosti jeho vize.
Jinými
slovy, zatímco Obama měl tendenci vidět své návrhy na změny jako téměř zjevené pravdy, které se opírají o jeho
nejniternější životní zkušenosti a poslání,
republikáni je nahlíželi ideologickou optikou: jako souboj pravice a levice či
socialismu a konzervatismu. Obama pro ně navíc představoval takový odklon od
zavedeného politického paradigmatu, že uvěřili, že nikoliv archaické názory
konzervativního křídla jejich strany, ale Obama představuje výchylku, kterou
příští volby zkorigují.
Ukázalo
se ale, že posun dosavadní periférie do centra, který Obama reprezentuje a
podporuje, je mnohem hlubší a trvalejší proces, než chtěla věřit strana, kterou
politicky symbolizovali úspěšní bílí
protestantští muži. Po znovuzvolení Obamy je už jasné, že se Amerika
zásadně mění a že Obama není jen iniciátorem této změny, ale spíše jejím
produktem a symbolem. Demografické a kulturně-společenské změny jsou
k republikánům neúprosné. Nezmění-li se oni, budou politicky dál upadat.
Většina,
kterou dnes mají republikáni ve Sněmovně, jim zatím sice umožňuje i
v druhém volebním období praktikovat zákopovou válku, která odmítá
kompromisy, jenže ze svého znovuzvolení se poučil i Obama. Pochopil, že boj o
zvýšení daní pro bohaté, liberalizaci přistěhovaleckých zákonů, rovná práva pro
homosexuály či větší kontrolu střelných zbraní nevyhraje pouhým přesvědčováním.
Už v prvních týdnech tedy po znovuzvolení vystupoval vůči opozici mnohem
rezolutněji. Jelikož lid podle jeho
názoru potvrdil jeho opětovným zvolením i zjevené
pravdy, které reprezentuje, tlačí a bude tlačit republikány do pro něj
výhodných kompromisů s pomocí argumentů, že právě oni se vzpírají pravdě, když se vzpírají vůli amerického
lidu. Jelikož si republikáni dobře uvědomují, že pokud se vývojové trendy
v americké společnosti nezmění, mohli by opět výrazně tratit už
v příštích volbách do Kongresu, začínají se vzdávat názorových extrémů.
Obamova
víra, že právě on může vytvořit „perfektní Unii“ všech Američanů se tím docela
jistě nedočká úplného naplnění, protože pro část Ameriky zůstane nadále
nepřijatelným. I tak má ale na své straně společenský pohyb, který spíše
posiluje jeho pozice.
Po
Obamově prvním zvolení si mnozí mysleli, že to hlavní, možná jediné čím se
zapíše do historie, je, že se stal prvním Afro-Američanem zvoleným do postu
amerického prezidenta. Ukazuje se ale, že Obama bude symbolizovat i jistý
kulturní a politický předěl v Americe, konec krachujícího étosu éry, na
jejímž počátku stál prezident Reagan.
Právo, Salón, 21.3.2013