V posledních
dnech jsme svědky pokřiku z úst pravicových politiků, novinářů i některých
zaměstnanců Ústavu pro studium totalitních režimů na adresu sociální demokracie,
že prý chce jí kontrolovaná rada ústavu práci ÚSTR ochromit, ba ho možná zničit.
ÚSTR se tak už bůhví pokolikáté ocitá v centru
další kontroverze.
Nejrůznější bitvy o
ÚSTR i konflikty mezi jeho zaměstnanci v něm samotném jsou přitom bohužel
ideologizovány do té míry, že je těžké najít potřebnou míru objektivity
v posuzování jeho činnosti. Jakákoliv
kritika nedostatků v práci ústavu je okamžitě odrážena tvrzeními, že jde
jen o další pokus levice ústav zlikvidovat.
Politická hysterie,
která činnost ústavu od jeho vzniku provází, je zčásti jen logickým
pokračováním nešťastného způsobu, jakým byl ustaven. Byla to „topolánkovská“
česká pravice, vládnoucí s pomocí přeběhlíků, která prosadila pro zkoumání
autoritářských režimů i zpracování archiválií z období před rokem 1989 existenci
státního ústavu, spíše než na státu nezávislé instituce. Navíc svěřila volbu sedmičlenné rady, která na
ÚSTR dohlíží, Senátu.
V roce 2007 se
takové řešení jevilo jako taktické. Faktické
podřízení ústavu Senátu vytvářelo zdání nezávislosti, protože Senát volí i
členy jiných institucí, které fungují nezávisle, například soudce Ústavního soudu.
V Senátu měla přitom tehdy absolutní většinu jednačtyřiceti křesel ODS,
přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by absolutní většinu v Senátu mohla
získat v budoucnosti ČSSD.
Byla to tedy právě
ODS, jejíž politici nyní nejvíce varují před údajnou politizací dění okolo ÚSTR
ze strany ČSSD, kdo celý projekt zpolitizoval v prvé řadě. Pravicoví
politici tehdy přitom nejen neodolali pokušení vytvořit instituci podřízenou v dané politické konstelaci de facto
„pravici“, ale také se rovnou rozhodli „uzákonit“ výklad dějin, když místo neutrálního
nazvu Ústav národní paměti pojmenovali novou instituci Ústav pro studium
totalitních režimů. Museli pak tudíž také vysvětlit zákonem, co se obdobím
totality vlastně míní.
Když už zvítězil
názor, že má být ústav takříkajíc státní, mohla tehdejší pravicová většina alespoň
posílit jeho určitou nezávislost například tím, že by stanovila, že do rady
nebudou volit její členy politici, ale budou je jmenovat důležité společenské
instituce, jako jsou univerzity, Akademie věd nebo církve. Zajistila by se tím
v radě větší názorová různobarevnost,
kterou by měnící se složení Senátu mohlo jej těžko ohrozit.
Jenže „chytří hoši“
z ODS, dirigovaní ve věcech ústavu tehdejším ministrem vnitra Ivanem
Langrem, neodolali pokušení vytvořit k výkladu naší nedávné historie de
facto „svoji“ instituci. Dnes pravice tedy jen sklízí plody svojí tehdejší
mocenské arogance a neporozumění tomu, jak funguje demokracie. Politická
většina, která vytvoří v demokracii instituce podle obrazu svého ve víře,
že politická konstelace se nemůže změnit, ba takové instituce dokonce vytváří v dané
podobě účelově jako pojistky své moci, by měla počítat s tím, že si jen
kope jámu, do které může případně sama spadnout.
Právo, 26.3.2013