Ve sporu mezi
prezidentem Milošem Zemanem a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem
ohledně jmenování velvyslanců jde zdánlivě o trivialitu. Prezident si přeje
jako velvyslankyni na Slovensku manželku bývalého prezidenta Livii Klausovou,
Schwarzenberg si myslí, že Klausová nemá k výkonu funkce odborné
předpoklady, navíc do pozice velvyslance na Slovensku byl už de facto schválen
diplomat Jaromír Plíšek. Dokud se Schwarzenberg nepodvolí, odmítá prezident
schválit další velvyslance navrhované ministrem.
Média prezentují
spor mezi hlavou státu a ministrem zahraničí i jako pokračování jejich
nedávného souboje o prezidentský post, v němž Klausová podpořila Zemana.
Jenže v tomto sporu jde o mnohem víc.
Zahraniční politika
je oblastí, v níž je rozdělení pravomocí mezi vládou a prezidentem velmi
nejasné. To se ukázalo už během prezidentství Václava Havla, a ještě více pak
během prezidentství Václava Klause. Podle ústavy prezident zastupuje zemi
navenek a sjednává mezinárodní smlouvy. Jmenuje také velvyslance.
Jakkoliv jsou tyto
pravomoci kontrasignované, což znamená, že s jejich výkonem či obsahem
musí souhlasit vláda, mechanismus dosahování tohoto souhlasu není v ústavě
přesně popsán. Jisté je, že pokud se prezident s vládou na některých
krocích v oblasti zahraniční politiky nedohodne, mohou se obě centra
výkonné moci navzájem docela účinně blokovat.
V zahraniční
politice existuje úzus, podle kterého výkon zahraniční politiky na vládní
úrovni zabezpečuje primárně ministerstvo zahraničí, které by se také na různých
krocích, kde se může dostat do sporu s prezidentem, mělo s hlavou
státu, pokud možno, dohodnout. Jmenování velvyslanců je jednou takovou oblastí.
Ve skutečnosti ale,
jak upozorňuje například expert na ústavní právo Jan Kudrna, ústava stanoví pouze tolik, že vedoucí
zastupitelských misí jmenuje prezident republiky. Výkon této pravomoci je
podmíněn spolupodpisem předsedy vlády. Nic více a nic méně. Především ústava
nehovoří o jakékoliv roli ministra zahraničních věcí. Dokonce nic takového
nestanoví ani žádný zákon.
Prezident tedy nepochybně má právo navrhnout a prosazovat
například Livii Klausovou, a ministr mu
v tom nemůže nijak bránit. Nominace na velvyslance přicházející
z ministerstva by prezident teoreticky nemusel brát vůbec v potaz.
Prezidenta limituje pouze spolupodpis premiéra, kterého pro změnu limituje
koaliční politika.
Jinými slovy, kdyby například premiér Nečas nyní
kontrasignoval Zemanovo rozhodnutí jmenovat Klausovou velvyslankyní na
Slovensku, nemá Schwarzenberg žádné přímé ústavní nástroje tomu zabránit.
Jelikož je ale předsedou koaliční strany, mohl by kvůli tomu položit vládu.
Jmenování Klausové by sice nezabránil, ale premiér by si jistě předem
kontrasignaci dobře rozmyslel.
Je tedy zřejmé, že se Schwarzenberg a Zeman musejí
nakonec nějak dohodnout. Nutnost dohodnout se ovšem nevyplývá přímo
z ústavy, a není také pravda, jak tvrdí někteří analytici, že navrch má ve
sporu automaticky ministr zahraničí. Naopak.
Jinou věcí, jak by to být mělo. I proto právě
v oblasti rozdělení pravomocí mezi prezidentem a vládou potřebuje česká
ústava zásadní úpravu. Zahraniční politiku by měla vykonávat v parlamentní
demokracii vláda prostřednictvím ministerstva zahraničí, ústavně neodpovědný
prezident by měl mít na starosti jen to, co mu vláda explicitně svěří. Dokud
ale k takové změně ústavy nedojde, je zbytečné Zemana kritizovat. Nedělá nic
jiného, než že ústavu v její současné podobě důsledně využívá ve svůj
prospěch.
ČRo Plus, 17.4.2013