Český génius, o kterém jsme nevěděli

Když se mi nakladatel Aleš
Lederer a editor jeho nakladatelství Prostor Richard Štencl před časem
zmínili, že zvažují vydání rukopisu nazvaného Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od
velkého třesku ke globální civilizaci
, jehož autorem je dosud neznámý
pětaosmdesátiletý autor, navíc bývalý vojenský soudce, který strávil léta
normalizace z politických důvodů jako sociální pracovník, říkal jsem si
v duchu, že i dobří nakladatelé se občas mohou nadchnout pro nesmysl. Když
mi navíc s jistou dávkou rozpaků sdělili, že se zcela vážně domnívají, že
autor Miroslav Veverka
je svého druhu génius, napadlo mne, že se možná jedná o jakýsi nový výboj
cimrmanologie.

Nicméně nakonec
jsem se nechal přesvědčit, že kniha stojí za přečtení. Jak jsem četl, stále víc
jsem žasl.

Jsem už léta
čtenářem nejrůznějších knih popularizujících vědu, občas i vědeckých pojednání,
na které stačí moje znalosti matematiky, fyziky nebo biologie. Dokonce do té
míry, že nedokážu čekat na česká vydání různých zahraničních autorů, a ze
zahraničních cest si vozím nejnovější knihy autorů, jako je Brian Greene,
Michio Kaku, Stephen Hawking, Jim Holt, Steven Weinberg, Alexandr Vilenkin nebo
Leonard Mlodinow.

Říkal jsem si, že
pokud náhodou v českém prostředí nějaký autor, navíc profesí právník,
napsal zajímavé pojednání na téma popsané v názvu knihy, bude to spíš jen
slabý odvar těch z výše zmíněných autorů, kteří píšou vedle vědeckých a
filozofických pojednání občas i knihy vědu popularizující. Rychle jsem si ale
uvědomil, že mám co do činění spíše se zásadním dílem na pomezí filozofie
a vědy, které, když už bych musel přirovnávat, bych zařadil někam vedle
slavných knih Teilharda de Chardin, jako například Vesmír a lidstvo nebo Místo
člověka v přírodě
.

Ostatně, spíše než
abych popisoval vlastní překvapení z Veverkova díla, ocituji z předmluvy
Jiřího Grygara. Ten píše:

Stává se mi několikrát do roka, že ač sám
nejsem ani nakladatel, ani lektor nějakého nakladatelství, obrátí se na mne buď
autor s hotovým rukopisem, anebo redakce se žádostí, abych posoudil, zda
se takový rukopis hodí vydat. Přirozeně jde vesměs o díla věnovaná
astronomii a fyzice, anebo obecně přírodním vědám, případně filozofii.
Autoři bývají jak domácí, tak také zahraniční; v takovém případě patří
k mému úkolu posoudit i odbornou správnost překladu.

Jelikož to takhle
chodí už dobrých třicet let, mám v hlavě mlhavé vzpomínky na více než
stovku takových rukopisů, takže lze říci, že jde o statisticky významnou
zkušenost. Pokud jde o zahraniční autory, kteří už prošli ohněm kritiky ve
svých zemích, tak až na výjimky se jedná o pozoruhodné originály, avšak
dost často o ne zcela zdařilé překlady. Navíc český čtenář je specifický
a to, co zabírá zejména v anglosaském světě, nemusí oslnit u nás
doma.

Daleko složitější je posoudit domácí autory,
z nichž většina mi posílá své prvotiny, takže jde o jména pro mne
dočista neznámá. Zde má statistika praví, že naprostou většinu těchto rukopisů
nemohu doporučit k vydání. Autoři těchto spisů chybují v tom, že čtou
sami pouze populárně-vědeckou literaturu na dané téma a dvakrát převařená
kaše je zcela nepoživatelná. V horším případě pak tito pisatelé spletou
dohromady povrchně zpracované informace z populárních knih a časopisů
s vlastními volnými spekulacemi, popřípadě s citováním domácích či
zahraničních pavědců, pro něž má ruština okouzlující termín „okolnaučnyje
prochodimcy“.

Za celou dobu se mi
stalo snad jen třikrát nebo čtyřikrát, že jsem nad rukopisem nováčka užasl, jak
je originální, působivý a odborně na výši. Čtenář už nejspíš tuší, že
právě na takovou raritu jsem shodou okolností natrefil v případě díla pro
mne zcela neznámého Miroslava Veverky. Podtitul Od velkého třesku ke globální civilizaci mi zněl až vyzývavě
směle; cožpak se dnes v době neustálé atomizace přírodovědeckého
i společenského poznávání najde jedinec, který to všechno dokáže pojednat?

Za ta léta jsem si zvykl, že spisy
s podobnými ambicemi píše sestava dvaceti i více spoluautorů.
Kolektivní spisy však nutně trpí tím, že každý člověk uvažuje a píše
trochu jinak a není v silách žádné redakce beze švů propojit
a homogenizovat různé přístupy.

Přiznám se, že jsem k Veverkovu textu
přistupoval s jistou nedůvěrou. Nezačal jsem číst od začátku, ale od třetí
kapitoly (Vesmír), v níž bylo pro mne nejsnazší se rychle zorientovat.
Postupně jsem nestačil žasnout, jak dobře je tato část sepsána. Představoval
jsem si zaujatého čtenáře, který není specialistou ani v astronomii, ba
ani v přírodních vědách, a bylo mi jasné, že pokud je to čtenář
zvídavý, tak ho ten text chytne.

Pak jsem zkusil druhou kapitolu (Mikrosvět),
protože dnes už je zřejmé, že oba tyto extrémy – gigantický rozsáhlý vesmír
a miniaturní svět částicové fyziky – jsou spolu intimně propojeny tak, že
fakticky vytvářejí podivuhodně jednotný pohled na fyzikální svět. Tak jsem
poznal, že autor ovládá i tuto látku stejně bravurně.

Pak už jsem začal číst rukopis tak, jak se má,
tj. od úvodního pohledu zvenčí až po autorův realistický náhled na módní
postmodernismus v závěru knihy. Téměř neustále jsem se tak dozvídal
o nových poznatcích z oborů, v nichž jsem sám naprostý laik,
a tedy fakticky dokonale průměrný čtenář tohoto fascinujícího spisu.

Nepřehání
ani nakladatelství Prostor, když v anotaci ke knize píše, že kniha
Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu
současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak
humanitních věd.

Veverka
nabízí ovšem nejen syntézu, ale vlastní originální teorii evolučních vrstev,
která se týká jak vývoje anorganické přírody, tak života, tak lidské
společnosti, tak i celého universa. Vrstvy na sebe navazují, ale každá je
zároveň specifická. Přesto je v líčení jejich návaznosti autor schopen
nabídnout obraz světa od elementárních částic a kvantové fyziky, až ke vzniku
lidské kultury a globální civilizace.

Grygar
sumarizuje na konci své předmluvy knihu takto: Pokud se mohu odvážit to posoudit, tak autor ve čtyřech hlavních
částech svého impozantního díla (Stratigrafie, Singularita, Dualita, Pluralita)
sleduje ústřední myšlenku, kterou si umínil sdělit veřejnosti, totiž že evoluce
je svým vlastním tvůrcem. Přiznám se, že po svém počátečním váhání jsem celý
rukopis četl jako vzrušující detektivku s otevřeným koncem, protože
netuším – a myslím, že ani sám autor –, kdo je pachatelem.

I já
jsem knihu četl jako filozoficko-vědeckou detektivku. Coby člověka
v podstatě religiózního, kterému při výkladech vzniku a vývoje universa
vadí zvratné zájmeno „se“, jenž naznačuje, že „se“ něco děje samo od sebe, což
občas slouží k vyloučení vyššího inteligentního záměru z našich úvah
o Bytí, mě Veverkova teze, že „evoluce“ je svým vlastním tvůrcem že „se“
takříkajíc děje, iritovala.

Ale pak
jsem si uvědomil to, co zmiňuje i Grygar, totiž že Veverka mluví o evoluci,
která „se“ děje a je svým vlastním tvůrcem tak, že po přečtení jeho díla si i
zarytí ateisté budou nutně klást otázku, kdo je toho všeho vlastně
„pachatelem“.

Deník Referendum, 25.4.2013 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..