Dětinský spor o velvyslance

Stupňující
se konflikt mezi prezidentem Milošem Zemanem a ministrem zahraničí Karlem
Schwarzenbergem o jmenování Livie Klausové, manželky bývalého prezidenta,
velvyslankyní na Slovensku , nastoluje znepokojivé otázky, které se týkají
výkladu ústavy, pojetí politické kultury a osobnostních rysů obou protagonistů.

Zeman
vychází z restriktivního vykladu ústavy, která suše říká, že velvyslance
jmenuje prezident , k čemuž je zapotřebí spolupodpisu premiéra nebo jím pověřeného
ministra. Při povrchním čtení ústavy by se tak mohlo zdát, že  hlavním aktérem v otázce jmenování
velvyslanců je prezident.

Ve
skutečnosti ale žijeme v parlamentní demokracii, kde má hlavní slovo
vláda, nikoliv prezident, takže všechny prezidentovy pravomoci, které vyžadují
spolupodpis vlády, mají být chápány jen jako formální. Vláda rozhoduje,
prezident už jen formálně stvrzuje.

Jelikož na
práci velvyslanců dohlíží ministerstvo zahraničí, které také zajišťuje běžný
provoz zahraniční politiky, ustálila se rozumná praxe, že prezident jmenuje
velvyslance na návrh ministra zahraničí. Předchozí prezidenti sice občas
využili skutečnosti, že je při jmenování velvyslanců nelze ústavně obejít,
k tomu, že si po dohodě s ministerstvem prosadili „svého“ velvyslance,
ale dělo se tak v zákulisí, diplomaticky, jak se ostatně v zahraniční
politice sluší a patří.

Zeman a
Schwarzenberg,  zřejmě ještě stále pod
vlivem nedávného prezidentského souboje,v němž Klausová podpořila s pomocí
poněkud nevybíravých prohlášení Zemana, ovšem udělali z této otázky
záležitost zcela veřejnou. V ústavně-politickém patu navíc drží jako
rukojmí několik dalších kandidátů na velvyslance.

Zeman
v posledním kole sporu dokonce naznačil, že by mohl Schwarzenberga obejít
a dohodnout se přímo s Nečasem. Ústavně by to bylo v pořádku, jenže,
jak varoval Schwarzenberg, znamenalo by to konec vlády. Nečas tak raději
deklaroval, že svého ministra nepodtrhne, i když si neodpustil kritiku
Schwarzenbergovy hrozby jako „dětinské“.

Skutečností
je, že poněkud „dětinsky“ se chovají všichni hlavní aktéři sporu. Pokud spor
potrvá, politicky by zdánlivě mohl mít navrch Zeman, který si může počkat na
levicovou vládu. Jenže nemá žádnou záruku, že i příští sociálně-demokratický
ministr nebo premiér neusoudí, že podřizovat se Hradu není v jejich zájmu,
protože by tím dláždili cestu k poloprezidentskému systému, v němž by
jejich vláda hrála až druhé housle a ČSSD by se změnila v servisní
organizaci prezidenta.

Je také nepravděpodobné,
že by se v brzké době našla ústavní většina, která by změnila ústavu tak,
aby jasně stanovila rozhodující roli vlády vůči prezidentovi, ač právě takové
řešení by mohlo být nejvíce žádoucí, bude-li prezident Zeman pokračovat ve
snahách interpretovat ústavu ve svůj prospěch.  V dohledné době tak zůstaneme u systému,
v němž ústava i logika koaliční spolupráce hlavním aktérům nedovolují, aby
se navzájem obešli. Jediným řešením je dohoda ve stylu něco za něco, přičemž
vzájemné osobní animozity by měly jít, i v zájmu mezinárodní pověsti země,
stranou.

Právo, 25.4.2013

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..