Na začátku
tohoto roku měli Češi možnost oslavovat nejen 20. výročí vzniku samostatné České
republiky, ale také 20. výročí platnosti české ústavy. Nekonaly se velké oslavy
ani jedné ze zmíněných událostí, jen prezident Václav Klaus využil výročí
vzniku České republiky k vyhlášení své skandální amnestie.
Právě tento
poslední významný ústavní akt odcházejícího prezidenta vyvolal debaty o tom,
zda by zákonodárci neměli ústavu opravit tak, aby prezident už nemohl amnestie
vyhlašovat. Debata nakonec utichla. Částečně i proto, že nově zvolený prezident
Miloš Zeman deklaroval, že on žádnou amnestii nikdy nevyhlásí.
Zeman ovšem
začal testovat své ústavní pravomoci v jiné oblasti, když se rozhodl
jmenovat velvyslankyní na Slovensku manželku bývalého prezidenta Livii
Klausovou navzdory zavedené praxi, kdy velvyslance navrhuje ministerstvo
zahraničí, schvaluje vláda, a prezident je jen formálně jmenuje. Jeho výklad
ústavy způsobil pat, který může trvat měsíce, teoreticky i roky.
Zeman tak
rozšířil seznam svérázných prezidentských interpretací ústavy o svůj vlastní.
Jeho předchůdce proslul kromě amnestie také odmítáním ratifikovat některé
mezinárodní smlouvy, které před tím schválily obě komory parlamentu, nebo
odmítáním jmenovat soudce navržené mu ministerstvem spravedlnosti.
Zákonodárci
mají možnost na ústavní aktivismus prezidenta reagovat dvěma způsoby. Aniž by proti
tomu cokoliv podnikli, mohou nadále hrát slovní fotbal v podobě temných
varování, že současný prezident, poprvé zvolený přímo lidem, chce postupně
přetvořit parlamentní systém v poloprezidentský.
Anebo se
mohou napříč politickým spektrem domluvit, že po dvaceti letech nastal čas
ústavu důkladněji opravit tak, aby byla nejasnostem učiněna přítrž. Mohou
argumentovat, že zavedení přímé volby bylo tak výrazným zásahem do ústavy, že
je nyní na místě ústavu opravit i v některých dalších oblastech.
Změny, o které
jde ve vztahu mezi vládou a prezidentem, lze přitom zavést s pomocí
jednoduchého dodatku, který by jasně
stanovil, že prezidentova role při výkonu tzv. kontrasignovaných pravomocí
vyjmenovaných v čl. 63 ústavy je čistě formální, takže pokud například
prezident odmítne jmenovat velvyslance schválené vládou v daném časovém
limitu, učiní tak za něj premiér. To samé lze stanovit pro ratifikaci
mezinárodních smluv či jmenování soudců.
Šance na
dohodu napříč politickým spektrem přitom existuje, protože současný postup
prezidenta ve sporu o velvyslance kritizuje jako pokus o posun
k poloprezidentskému systému nejen TOP 09, jejíž předseda Karel
Schwarzenberg je v roli ministra zahraničí jedním z aktérů sporu, ale
nově i ODS. A s možným posunem k poloprezidentkému systému, zejména
s pomocí prezidentova aktivistického výkladu pravomocí v čl. 63, nesouhlasí jistě ani někteří zákonodárci
z řad ČSSD a KSČM.
Je sice
možné, že by se deklarovaná snaha změnit ústavu okamžitě změnila v bitevní
pole mezi „zemanovci“ a „sobotkovci“ uvnitř ČSSD, ale přesto není vyloučené, že by se okolo rozumných
ústavních změn mohly zformovat potřebné ústavní většiny v obou komorách
parlamentu napříč politickým spektrem. Pokud se totiž náš systém nenápadně
změní v poloprezidentský, sníží se význam všech politických stran.
Právo, 30.4.2013