Rozjitřené politické a mediální reakce na rozhodnutí nově složené rady Ústavu pro studium totalitních režimů odvolat nejprve ředitele Daniela Hermanna a posléze i šéfku bezpečnostního archívu ÚSTR Zlatuši Kukánovou, by neměly zastřít podstatu problému. Tou jsou chybná politická a legislativní rozhodnutí, která umožnila vznik a fungování ústavu v jeho dnešní podobě.
Není podstatné, zda mají kritici výše zmíněných rozhodnutí rady pravdu v tom, že odvolání Hermanna a Kukánové je politicky či ideologicky motivované, nebo že jde prý o jakýsi „puč“ levice, která si připravuje půdu pro společné vládnutí po příštích volbách. Není totiž jasné, co vlastně kritizují v situaci, kdy byl ÚSTR vytvořen jako de facto politická, nikoliv primárně nezávislá akademická instituce.
Stěžovat si v takové situaci na rozhodnutí rady, která je vybírána politicky, je jako stěžovat si na politiku samotnou. Politicky vybíraná rada plnila svým způsobem politické zadání pravice v době, kdy byla vytvořena, protože v té době byl Senát, který radu volí, většinově pravicový, takže není jasné, proč se nyní pravicoví aktivisté a politici tolik diví, že se poměry v radě ústavu radikálně změnily po té, co se většiny v Senátu zmocnila levice.
Instituci, která by zkoumala a digitalizovala archívy bývalé státní bezpečnosti, popřípadě i archívy pocházející z doby nacistické okupace a let 1945 až 1948, bylo možné založit zcela jiným způsobem. Mohla být vytvořena jako instituce takříkajíc „veřejnoprávní“, ale zejména jako instituce, která by byla chráněna od politických změn skutečně nezávislou radou.
Modelů, které úspěšně fungují v celé řadě zemí, je mnoho. Kupříkladu bylo možné zákonem stanovit, že do rady budou vybírat svoje zástupce taxativně vyjmenované společenské instituce s vysokou prestiží: velké univerzity, historické ústavy, církve, Konfederace politických vězňů, atd. Bylo přitom možné uzákonit i to, aby se časově mandáty jednotlivých členů rady překrývaly, takže by nemohly být poplatné momentální politické situaci.
Nešťastné také bylo dát ústavu název, který má jasné hodnotové a politické konotace. Pojem „totalitní“ vzbuzuje rozjitřené diskuze i v akademické obci, různí historici a politologové nabízejí různé definice. Čeští zákonodárci přesto neodolali pokušení pojem „totalitní“ v názvu ústavu použít. Museli tudíž též vysvětlit, co vlastně obdobím totality myslí.
Tím, že nakonec „uzákonili“, že obdobím totality se rozumí celé období od roku 1948 až do roku 1989, vlastně hned při vytvoření ústavu položili do jeho základů pomyslnou třaskavinu, která vedení i badatelům v ústavu neustále vybuchuje pod rukama.
Takto vytvořený ústav byl dílem tehdy vládnoucí pravice. Ta sice měla právo na svoji ideologickou představu o tom, jak by se mělo období komunismu vykládat, a možná i jak by se mělo nakládat se zpracovanými archívy, jenže podcenila roli a životaschopnost politiky. To je svým způsobem podivné, vezmeme-li v úvahu, že samotné vytvoření ústavu i nastavení parametrů jeho činnosti svými rozhodnutími právě ona od počátku zpolitizovala.
Jinými slovy: bylo podivné, že tehdejší pravice, zejména Občanská demokratická strana, nepředpokládala, že se jednou mohou politické poměry změnit. A že tehdejší politická opozice, která se způsobem vytvoření ústavu nesouhlasila do té míry, že celou věc hnala až k Ústavnímu soudu, bude, až ji to politické poměry dovolí, svůj vliv na ústav uplatňovat stejně politicky, jako to činila ODS při jeho vzniku.
Špatná politická kultura se tedy neprojevuje primárně až nyní, kdy se prý levice snaží ústavu zmocnit. Primární roli hrála špatná politická kultura už při vzniku ústavu, protože jeho politickým tvůrcům tehdy snad ani nepřišlo na mysl, že v demokratickém systému nejlépe pojistí instituci, na níž jim tolik záleželo, tak, že ji důsledně odpolitizují. Tedy že vytvoří nejrůznější „zdi“, které ji budou v budoucnosti chránit od možných politických tlaků.
Problematická byla i skutečnost, že stejně, jako je tomu v případě mnohých jiných změn a reforem u nás, tehdy vládnoucí pravice se příliš nepokoušela najít kompromis s levicovou opozicí. Je přitom jasné, že právě potenciálně tak kontroverzní instituce, jako je ústav pro zkoumání citlivých historických materiálů, potřebuje stabilitu, kterou zajisti jen dohoda přes politický střed. ÚSTR byl ovšem nakonec vytvořen metodou „legislativního parního válce“, tedy podobně jako byly prosazeny i jiné důležité reformy, které vyžadují už z podstaty věci shodu okolo politického středu, pokud mají vydržet.
Jakkoliv lze argumentům lidí, kteří dnes kritizují rozhodnutí nové rady, rozumět z morálních hledisek, přesto je zarážející, že jim nikterak nevadilo, že ÚSTR je od počátku vytvořen jako loď, do které poteče voda. Dokonce do té míry, že se může jednoho dne potopit.
Není zejména jasné, proč předpokládali, že se tehdejší politická opozice bude chovat „nepoliticky“, až bude mít možnost dění v ústavu ovlivňovat. Proč by to dělala, nutí-li ji ve skutečnosti platný zákon politicky jednat? Senát přeci není nic jiného než politická instituce, od které nikdo nemůže očekávat, že bude volit radu ÚSTR proti prioritám momentální politické většiny.
Jediný způsob, jak ústav pro bádání v oblasti nedávné citlivé minulosti zachránit, je udělat to, co měla vláda Mirka Topolánka udělat už v době, kdy ústav vytvářela. Pravice i levice by měly dát hlavy dohromady, a vytvořit takovou zákonnou úpravu, která politikům v budoucnosti znemožní se do práce ústavu jakkoliv míchat.
Parlamentní magazín, květen 2013