Svévole versus pravidla hry

Bývalý prezident Václav Klaus
popsal současnou kontroverzi ohledně výhrad prezidenta Miloše Zemana ke
jmenování literárního historika Martina C. Putny profesorem jako spor o výklad
ústavy. Ústava je podle něj v některých svých částech nepřesná, kompetence
prezidenta je třeba vyjasnit.

S tím lze jen souhlasit.
Prezidenti, dokonce i ti čeští s jejich mírně monarchickým postavením,
jsou jen lidé. Je docela přirozené, že když ústava dává možnost interpretovat
sousloví „prezident jmenuje“ tak, že prezident není, jak poznamenal Klaus, jen
pouhým zařízením na razítka a podpisy, budou se to prezidenti občas snažit
v praxi předvést. Že se do takové jejich rozhodnutí promítnou jejích
lidské slabosti, jako třeba osobní záště, je též přirozené.

Jelikož je Česká republika
parlamentní demokracií, ústavní experti rádi tvrdí, že zpřesňovat například
prezidentovy pravomoci není nutné, protože když vláda prezidentovi předloží k formálnímu
podpisu návrh, který už schválila, prezident ho potvrdí. Role ústavně
neodpovědného prezidenta je prý ryze formální.

Jenže tato poučka nefunguje.
Prezident Klaus odmítal jmenovat některé soudce schválené ministerstvem
spravedlnosti, prezident Zeman odmítá jmenovat velvyslance, a nyní i jednoho
profesora.

Když se prezident takto
„zašprajcuje“, pokaždé se strhne mela. Můžeme si na straně kritiků prezidenta
přečíst texty a slyšet výroky o prezidentské svévoli i údajně nevábných
osobních vlastnostech, na straně druhé se dočkáme výroků o tom, že prezident
není zařízením na razítka.

Straničtí politici přitom mají
věci zcela ve svých rukou. Zejména od nich je licoměrné, když křičí, že
prezident podle jakéhosi „ducha“ ústavy musí podepsat tu či onu smlouvu nebo
jmenovat toho či onoho hodnostáře, stejně jako je licoměrné chtít pět minut pod
dvanácté soudit „neposlušného“ prezidenta pro velezradu. Mají moc ústavu
zpřesnit. Například tak, že prezident je v určitých oblastech skutečně jen
jakýsi „notář“. 

Všechny dosavadní kontroverze s
(ne)jmenováním některých hodnostářů a (ne)podpisem mezinárodních smluv by mohly
být odstraněny úplně jednoduchým dodatkem k čl. 63 ústavy, který
vyjmenovává ty pravomoci prezidenta, k nimž potřebuje spolupodpis (de
facto předchozí rozhodnutí) vlády. Ten by stanovil, že pokud prezident odmítne
jmenovat hodnostáře, jejichž jmenování schválila vláda, nebo odmítne
ratifikovat mezinárodní smlouvy, učiní tak za něj po uplynutí určité lhůty
premiér.

Mnozí ústavní experti rádi varují
před změnami ústavy. Musíme se prý naučit žít s ústavou, kterou máme.
Jenže extenzivní přepisování je jedna věc, zatímco zpřesnění tam, kde současná
nepřesnost vyvolává opakovaně úplně zbytečné kontroverze, je věc druhá.

Jak vysvítá ze slov Klause, deset
let ho trápilo, jak nepřesná ústava ve výkladu prezidentských kompetencí je. I
současný prezident by zpřesnění možná uvítal, jakkoliv by mohlo vyústit do
faktického zmenšení jeho role. Jisté je, že by se pak jak prezident, tak vláda,
tak média mohli pak věnovat užitečnějším věcem, než poněkud hysterickým dohadům
nad tím, co je ještě prezidentovo právo a co už svévole.

Právo, 20.5.2013

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..