Miloši Zemanovi ještě zbývá zhruba
dvacet dní do stodenního působení v prezidentské funkci. Teprve po
uplynutí této doby „hájení“ bychom se měli podle ustálených konvencí pokusit o
objektivnější zhodnocení jeho působení.
Jenže Zeman nasadil po nástupu tak
vysoké tempo, že už po osmdesáti dnech je objektivní inventura jeho činů i
výroků dosti náročnou disciplínou. Nic proti aktivnímu novému prezidentovi
v zemi, v níž se politika často jeví jako stojaté kalné bahno. Jenže
se nelze vyhnout otázce, zda Zemanovo poněkud chaotické vršení silných výroků,
politických i ekonomických návrhů a kontroverzí, jeho obrazu spíše neškodí.
Téměř se zdá, jako by Zeman během
desetiletého pobytu stranou nejvyšší politiky nejen nasbíral příliš mnoho
podnětů, ale také nahromadil rezervoár energie, kterou teď potřebuje uvolnit.
Celá řada jeho návrhů, i těch rozumných, přitom možná zbytečně zapadne proto,
že je nový prezident řádně nečasuje a nevolí pro jejich prezentaci správná
fóra. A že je navíc překrývá zbytečnými kontroverzemi, jako byla ta okolo
jmenování Martina Putny profesorem.
Bylo asi v pořádku, když Zeman předestřel
některé své hlavní cíle už v inauguračním projevu, a pak je zopakoval při
návštěvách vlády i v projevech před oběma komorami parlamentu. Jenže nový
prezident nemá za sebou zatím žádnou významnou politickou sílu, která by se
automaticky ujala jeho agendy, takže jeho návrhy zatím zůstávají spíše jen
deklaracemi.
Zemanova návštěva na sjezdu ČSSD sice spustila
v této straně jakýsi proces smíření se Zemanem a posílila křídlo jeho
příznivců, ale ČSSD zatím rozhodně není Zemanovou stranou, což koneckonců dokládá
i spíše „anti-zemanovské“ složení stínové vlády ČSSD. Strana práv
občanů-zemanovci zase po splnění svého hlavního úkolu, tedy prosazení Zemana na
Hrad, spíše ochabuje.
Jedním z problémů Zemanova
dosavadního působení je i skutečnost, že svoje výroky i návrhy na zlepšení toho
či onoho vrší, aniž by rozlišoval mezi tím, co je v rámci jeho
prezidentských kompetencí a tím co není. Zaštiťovat tuto nestrukturovanou smršť
slovy, že přímo zvolený prezident má prý silnější mandát, možná přesvědčí
ústavy neznalou část veřejnosti, ale nezanechá velký dojem na stranických
politicích, kteří jediní mohou nakonec prezidentovy návrhy uskutečnit.
Jako příklad lze uvést Zemanovy návrhy,
aby se země z hospodářské krize „proinvestovala“ v podobě budování
infrastrukturálníách projektů. Opakování této teze na nejrůznějších fórech dává
v současnosti vzhledem k reálným pravomocem prezidenta a existenci pravicové
vlády, škrtící veřejné finance, malý smysl. Mnohem smysluplnější, i politicky,
by bylo, kdyby „levicový“ prezident inicioval pracovní schůzky s levicí,
zejména s ČSSD, s cílem přispět k ucelenému programu
„neokeynesiánských“ opatření, která budou negovat současný neoliberální
marasmus pro případ, že levice vyhraje volby.
Jinými slovy, méně by bylo více.
Prezident by měl, řečeno lidově, „ubrat plyn“ a stanovit si priority. Jistá
chaotičnost i překotnost jeho dosavadních prezidentských aktivit způsobuje, že
ve veřejném prostoru nejsme svědky racionální diskuze nad jeho návrhy. Stále
více lidí může mít naopak pocit, že veřejný prostor je zcela zahlcen „Zemanem“,
aniž by kdo věděl, co přesně si z toho, kromě prezidentovy poněkud
zbytnělé osobnosti, vybrat.
Právo, 25.5.2013