Na adresu stranických politiků
směřuje ze strany některých politologů ostrá kritika za to, že schválili přímou
volbu prezidenta. Nejspíš prý teď máme našlápnuto k poloprezidentskému
systému, když se prezident Miloš Zeman rozhodl jmenovat vládu odborníků, aniž
by respektoval vůli stran dosavadní vládní koalice, které chtěly vytvořit vládu
na dosavadním koaličním půdorysu.
Co na tom, že všechno, co zatím
Zeman dělá, by klidně mohl dělat, i kdyby byl zvolen parlamentem. Jediný rozdíl
oproti minulosti spočívá v tom, že se Zeman zaštiťuje svými voliči, kteří
ho v prezidentské volbě podpořili.
Přímá volba ale nezměnila
prezidentské pravomoci. I role přímo zvoleného prezidenta bude nakonec přesně
taková, jakou mu v souladu s ústavou dovolí politické strany.
Někteří odborníci tvrdí, že Zeman
porušil pravidla parlamentní demokracie tím, že odmítl jmenovat vládu na
dosavadním koaličním půdorysu navzdory tomu, že měla prý potřebnou většinu.
Zcela přitom pomíjejí, že poslední volby nevyhrála žádná ze stran, které se o
vytvoření vlády znovu pokoušejí.
I u nás se v minulosti vedly
vášnivé diskuse o tom, zda prezident v parlamentním systému má zjišťovat,
jaká koalice může teoreticky získat pro svou vládu většinu, anebo zda má
jednoduše pověřit sestavením vlády předsedu vítězné strany.
Václav Klaus v roce 2006
pověřil sestavením vlády Mirka Topolánka, ač ten žádnou většinu zajištěnu
neměl. V jiných případech zase požadoval od případné koalice potřebnou
většinu podpisů. V obou případech byl kritizován.
Jinými slovy: neexistuje žádný
autoritativní precedent, který by Zemana nutil ke jmenování vlády na půdorysu
dosavadní koalice v čele s Miroslavou Němcovou jenom proto, že
koalice tvrdí, že má většinu, přičemž žádná ze stran této koalice nevyhrála
poslední volby.
Stejně legitimně by mohl o
sestavení vlády požádat Bohuslava Sobotku, předsedu vítězné strany z minulých
voleb. V čistém parlamentarismu by pak bylo na Sobotkovi, zda sežene pro
svoji vládu potřebnou většinu.
Je samozřejmě na pováženou, když prezident
výsledky voleb zcela ignoruje, a jmenuje rovnou, při svém prvním pokusu,
„odbornickou“ vládu. Ale ústava mu to nezakazuje, stejně jako to nezakazovala
prezidentovi zvolenému parlamentem. Parlamentarismu je učiněno zadost tím, že
každá nově jmenovaná vláda musí požádat Sněmovnu o vyslovení důvěry.
Prezident by se ocitl na tenkém
ledě teprve v okamžiku, pokud by „svoji“ vládu nechal vládnout
v demisi libovolně dlouho, aniž by se pokoušel sestavit vládu novou. To už
by byl možná důvod pro ústavní žalobu.
Tak či onak, hysterie týkající se
údajných pokusů Zemana zavést poloprezidentský systém, je poněkud nadbytečná.
Zeman není žádný hlupák. Dobře ví, že jmenováním vlády odborníků bez ohledu na
mínění stran, strany nejspíš přiměje k tomu, aby využily svého práva
rozpustit Sněmovnu. Předčasné volby, po
nichž se dostane k moci plnohodnotná vláda, nejspíš prezidenta odkážou do
patřičných mezí.
Zemanovým hlavním důvodem pro
jmenování vlády odborníků tak není snaha změnit ústavní systém. Ten zůstává ve
vztahu k jeho pravomocem stejný, jako byl u prezidenta voleného nepřímo.
Jmenování vlády odborníků má důvody zcela konkrétně ekonomicko-politické.
Chceme-li odpověď na otázku, jaké
důvody to mohou být, přestaňme fantazírovat o Zemanově ústavním „puči“ a ptejme
se spíš, co důležitého pro Zemana a jeho okolí odbornická
vláda může schválit do okamžiku, než ji, třeba v předčasných volbách, nahradí
vláda regulérní.
Právo, 25.6.2013