Ztraceni v postkomunismu

V nedávno
vydaném českém překladu knihy Konec
postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti
vykresluje
chorvatský filozof Boris Buden postkomunismus jako politické bezčasí. Je to
období po konci komunistických režimů, které nemá sjednocující příběh, protože
příběh, který si lidé žijící v bývalých komunistických zemích měli osvojit,
je jakási „utopie minulosti“.

To, čeho
bychom v postkomunismu měli teoreticky dosáhnout je cosi, co už před pádem
komunistických režimů existovalo na Západě v podobě liberální demokracie a
tržního hospodářství. Nejen různí teoretici transformace, ale i mezinárodní
organizace, jejichž členy se post-komunistické země chtěly nebo chtějí stát, navíc
zdůrazňují, že nestačí jen přijmout pravidla hry liberální demokracie a tržního
hospodářství.  Lidé
v postkomunistických zemích prý musí nejprve projít jakousi školou
demokracie, a teprve až úspěšně absolvují pomyslnou maturitu, bude možné mluvit
o konci postkomunismu.

Buden se
tomuto výkladu vzpírá. Postkomunismus chápaný jako škola demokracie pro
politicky nezletilé bere podle něj lidem důstojnost, činí je ve srovnání se
západními společnostmi nesvéprávnými. Odpírá jim právo dělat skutečnou
politiku.

Důstojnost,
kterou jim takto chápaný postkomunismus upírá, pak mnozí poněkud perverzně
hledají v komunistické minulosti, v níž je možná ponižoval režim
odpíráním různých práv a svobod, ale nebyli ponižováni poukazy na
postkomunistickou nedospělost. I proto jsme svědky nebývalého probuzení
nostalgie po kulturních produktech komunistické éry. Ve sdělovacích
prostředcích i jinde kraluje komunistické retro.

Současná
situace je podle Budena o to složitější, že navzdory komunistickému režimu
ještě existovala před rokem 1989 společnost. Po nástupu neoliberálních reforem
byla společnost rozbita, existuje už jen nesourodá masa individuí, které
nespojuje žádný sjednocující příběh. Postkomunismus sice podle mnohých formálně
skončil, ale není jasné, co jej vlastně nahradilo. 

S Budenovými
závěry nemusí každý souhlasit, některé jeho premisy pro nás ale mohou být užitečným
odrazovým můstkem k úvahám o současném českém společensko-politickém
marasmu. Jedním z nejzřetelnějších rysů české současnosti totiž je absence
sjednocujícího příběhu, a to jak ve vztahu k budoucnosti, tak ve vztahu
k minulosti.

Český
postkomunismus měl být podle mnohých relativně krátký, protože země měla na
rozdíl od svých sousedů demokratické tradice a ekonomicky byla na konci
komunistické éry v relativně dobrém stavu. Někteří politici, jako Václav
Klaus, této iluze šikovně využívali. Klaus tak už po několika letech oznámil
konec transformace, ačkoliv některé skutečné reformy ještě ani nezačaly, a
tvrdil, že hesla o návratu do Evropy jsou nesmyslná, protože v Evropě už
jsme.

Jenže tato
iluze se zhroutila v ekonomické recesi, kterou Klausova česká
transformační cesta zapříčinila v roce 1997, a dostala pak další ránu
v politické nestabilitě po pádu Klausovy vlády. Křehký reformní konsensus
se rozpadl, politická scéna se od té doby utápí v ostré polarizaci. Boj se
vede ze zdánlivě jasných ideologických pozic, ve skutečnosti je ideologie,
stejně jako v době pozdní normalizace, jen obsahově prázdný instrument.

Za
vyhrocenými politickými konflikty se neskrývají nějaké hluboké sociální nebo
dokonce „třídní“ zájmy, ale zájmy neprůhledných skupin stvořených chaotickou
privatizací. Česká transformace neporodila „tržní hospodářství“, tak jak ho
známe ze zemí, kde se tvořilo kontinuálně po staletí, ale „mafiánský
kapitalismus“.

Zatímco
zhruba do poloviny 90. let měl český postkomunismus jakýsi sjednocující příběh
v podobě rychlého návratu do Evropy a (znovu)vybudování liberální
demokracie i tržního hospodářství, v druhé polovině se tento příběh
rozpadl. Česká republika sice vstoupila oficiálně v roce 2004 do Evropské
unie, přičemž před tím zavedla všechny formální instituční a procedurální
náležitosti, které se pojí s liberální demokracií i tržním hospodářstvím,
ale přesto narůstala „blbá nálada“.

Zatímco
s Budenem lze polemizovat, zda zdrojem této blbé nálady byl a je pocit, že
navzdory všemu úsilí nás Západ nadále považuje za nedospělé postkomunistické
učně demokracie, lze s ním souhlasit, že jedním ze zdrojů rostoucího
rozčarování bylo postupné mizení „společnosti“. To, co ze společnosti ještě po
roce 1989 zbylo, třeba jen v podobě aspirací na její smysluplné
znovuvytvoření, bylo postupně atomizováno, rozbito ideologií privatizace, která
se zdaleka netýkala jen hospodářství, ale v podstatě všeho, co by mohlo
být označeno jako „veřejné“.

Soukromými
zájmy tak byla rychle zkolonizována většina zárodků obnovujícího se veřejného
prostoru. Privatizaci do rukou mocných, často neprůhledných ekonomických zájmů
neunikly ani politické strany, které předsedaly ekonomické transformaci.
Pospolitost, kterou se nakrátko podařilo vytvořit i v podobě Občanského
fóra v euforii po pádu bývalého režimu, se postupně zcela vypařila.

Politolog
Petr Drulák ve své nedávno vydané knize Politika
nezájmu
upozorňuje, že mizení „bratrství“, tedy pospolitosti, je obecným
problémem západní civilizace, v níž po pádu bipolárního světa zcela
převážil sobecký individualismus. Pokud se nepodaří obnovit rovnováhu mezi
svobodou, rovností a bratrstvím, nebo pokud se dokonce nepodaří dát právě
bratrství-pospolitosti nový hlubší smysl, úpadek západní civilizace se bude
prohlubovat.

Krize
pospolitosti a krize společnosti obecně v podobě nástupu atomizovaného
individualismu bez vize a sjednocujícího příběhu je v našich podmínkách o
to horší, že období transformace nějaký sjednocující příběh nutně potřebovalo.
Západní společnosti se mohou v současné krizi opřít o jistou míru
setrvačnosti—jak v podobě ještě stále fungujících institucí, tak
v podobě rozvinutých občanských společností. Země pokoušející se vykročit
z postkomunismu ale potřebují mít alespoň nějakou sjednocující představu,
k čemu vlastně směřují.

Jenže nejen
brutální ideologie neoliberalismu, povyšující trh a ekonomizující myšlení nad
vše ostatní, ale i úpadek národně ukotvené liberální demokracie pod náporem
ekonomické globalizace, žádnou vizi nenabízejí. To, co jsme měli „vybudovat“,
abychom se stali plnohodnotnými členy demokratického Západu a vykročili tak za
postkomunismus, jako by se rozpadalo pod rukama. Nikoliv jen kvůli nedostatku
demokratické kultury, která samozřejmě po dvou dekádách budování demokracie
v mnoha směrech ještě chybí, ale i kvůli tomu, že se v pomyslné mlze
ztrácejí nebo se přímo mění kontury toho, čeho chceme dosáhnout.

České
politické elity se ani nějakou vizi nepokoušejí nabízet. Od vstupu do EU
nabízejí jen iluzi, že jsme normální demokratickou zemí s vyspělou tržní
ekonomikou. Jejich rozhodování se tak scvrklo na technicistní opatření a
„reformy“, které ovšem v kontextu nerozvinuté občanské společnosti, absence
skutečné veřejnosti, nezažitých praktik i idejí vlády zákona, a politických
stran, které ze zákulisí ovládají subjekty „mafiánského kapitalismu“, dávají
malý smysl.

V takovém
prostředí se jakákoliv „reforma“ má tendenci obracet v parodii sebe sama.
Nikdo neví, co je konečným cílem takových změn, pravicoví politici se kromě
řečí o „řešení dluhu“ a „plnění kritérií“, a levicoví politici také ještě řečí
o potřebě udržet sociální stát,  neodváží
žádný cíl definovat.

Západní
společnosti na tom obecně nejsou, pokud jde o vize, o moc lépe. Jenže, jak už
bylo naznačeno, opírají se alespoň o fungující stát a státní správu, mají
relativně rozvinuté občanské společnosti, a jejich politické strany, navzdory
postupnému usychání, jsou v mnoha případech ještě stále „masové“.

To naše
údajně „normální“ demokracie se nemůže pochlubit ani fungujícím státem, ani skutečnou
občanskou společností. Dokonce se nemůže chlubit ani skutečným tržním
hospodářstvím, protože nemalá část „tržních“ subjektů podniká s pomocí
parazitování na státu, tedy za nerovných podmínek. Navíc „trh“ byl u nás
primárně stvořen nikoliv zezdola, jako forma občanské společnosti, ale seshora privatizací
do rukou podnikavců, spíše než podnikatelů, a odprodejem všeho cennějšího
nadnárodním společnostem.

Bohužel  u nás nechybí jen sjednocující příběh pro
budoucnost, ale česká situace je komplikovaná i nedostatkem shody nad
minulostí. Ta se přitom při nedostatku vizí, tedy smysluplného pohybu vpřed,
stává opakovaně hlavním bitevním polem o „ideje“.

Je
příznačné, že v takové společnosti se nediskutuje nad nějakou strategií,
kterou by politické strany a další sociální aktéři nazvali kupříkladu Vize pro
Česko 2030,  ale vedou se vášnivé politické
bitvy o Ústav pro studium totalitních režimů. Předvolební kampaně se u nás
opakovaně zvrhávají do bitev o interpretaci těch kterých historických traumat,
kupříkladu odsunu sudetských Němců nebo komunistického režimu.

Antikomunismus
je ve světle mechanicky opakovaných neoliberálních klišé, která převažují
v rétorice pravicových stran, jedinou zdánlivě prožívanou politickou emocí
české pravice. Ve skutečnosti je to postoj stejně tak instrumentální, chladně
kalkulující, jako většina jiných. Nicméně jelikož má boj o (černobílou)
interpretaci komunistické minulosti ještě stále jistý mobilizační efekt,
pravice se k němu opakovaně vrací.

Jenže stejně
jako chybí nějaký alespoň trochu sjednocující pohled na komunistickou éru,
polarizovaný je i pohled na zbytek českých dějin, který se v nejobecnější
rovině štěpí podél osy katolictví versus husitství. Jediný do jisté míry
sjednocující příběh českých dějin je tak ten o „nesamozřejmém“ národu, který
byl opakovaně obětí jiných, ale díky své inteligenci a schopnosti přizpůsobit
se nakonec vše přežil.

Potíž
s tímto příběhem spočívá v tom, že se opírá o silně mytologizovanou podobu
dějin, je to svého druhu politický kýč. Jako takový nenabízí žádná
konstruktivní ponaučení pro budoucnost. Naopak, nabízí především nedůvěru ke
světu za hranicemi české kotliny, nedůvěru k elitám (které nebyly po
většinu času „naše“), a nedůvěru k institucím, politice i vlastnímu státu.
Neformuje se tak u nás politická opozice, ale opozice vůči politice, jak trefně
poznamenává Václav Bělohradský.

Současná
krize českého státu tak není jen dočasná záležitost, kterou se podaří překonat,
pokud se například zlepší ekonomická situace. Je to krize identity ve všem
možných směrech. Nevíme, kdo jsme byli, nevíme, čím chceme být, nevíme tudíž
ani, kdo jsme nyní.

Česko
současnosti  je stát atomizovaných
jedinců bez společnosti a pospolitosti, jejichž falešné manifestace se jen
občas probudí k životu v kýčovité podobě po nějakém sportovním
úspěchu. Je to stát,v  němž stát a
společnost skutečně nefungují, protože neexistují fungující instituce a nějaký společný
étos.

 

V jistém
slova smyslu je tak současné Česko vlastně ideálním produktem éry globalizace.
Je to především množina relativně levných, dostatečně pružných a neremcajících
zdrojů pracovní síly, které nadnárodní společnosti, jež v české ekonomice
dominují, potřebují. A také množina spotřebitelů, protože jediná „ideologie“,
která skutečně v české realitě, prosté jakékoliv „vertikály“, funguje, je
konzumerismus všeho druhu.

Listy, č.3, 2013

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..