V reakci na rozhodnutí prezidenta
Miloše Zemana jmenovat vládu odborníků bez předešlé dohody s nějakou
parlamentní většinou, se vynořila celá řada úvah, zda tím prezident porušuje
ducha ústavy nebo jedná neústavně. Jeden podstatný aspekt celé věci ale zatím
nebyl vůbec prodiskutován.
Podle čl. 63 ústavy potřebuje prezident
pro výkon pravomocí vyjmenovaných v tomto článku souhlas premiéra nebo jím
pověřeného ministra. Za rozhodnutí prezidenta, které vyžaduje spolupodpis premiéra
nebo jím pověřeného člena vlády, pak odpovídá vláda.
Jelikož má prezidenta při výkonu
pravomocí podle čl. 63 kontrolovat vláda, která za jeho činy dokonce odpovídá,
dalo by se argumentovat, že jmenování prezidentské vlády, která nečerpá svoji
legitimitu z Poslanecké sněmovny, ale dostává ji od prezidenta, smysl tohoto
článku porušuje. Jinými slovy: jak může prezidenta omezovat ve výkonu některých
pravomocí nebo za jeho činy odpovídat vláda, která je takříkajíc „jeho“?
Jestliže Jiří Rusnok nyní například
podepíše nominace některých velvyslanců, které chce Mikloš Zeman, aniž by
Rusnokova vláda získala důvěru PS, je to akt takříkajíc ústavně incestní.
Rusnok nemá a (pokud PS jeho vládu nepodpoří) ani mít nebude jinou legitimitu
než tu, která se odvozuje od prezidenta. Jak tedy může cokoliv kontrasignovat
coby naplnění kontrolní funkce vůči prezidentovi?
Ústava sice prezidentovi umožňuje, aby
jmenoval premiérem kohokoliv, přičemž tento „kdokoliv“ pak spolu se svým
kabinetem musí žádat o důvěru Poslaneckou sněmovnu, ale zdá se, že tento
ústavní postup je ve zřejmém rozporu se smyslem čl. 63. Ten má zajistit
vzájemnou kontrolu nejvyšších ústavních institucí, která tímto padá.
Je absurdní, aby za
prezidenta nesla odpovědnost vláda, kterou si sám, bez posvěcení Sněmovny může
jmenovat. Mohli bychom argumentovat, že tento rizikový stav snad lze tolerovat
velmi dočasně, například po několik týdnů, které uplynou mezi jmenováním nové
vlády, kterou si prezident sestavil bez posvěcení většiny v PS, a
hlasováním o důvěře. Pokud by ale taková vláda vládla v demisi delší dobu,
zcela se tím popírá kontrolní funkce kontrasignace.
I proto by odmítnutí jmenovat bez
prodlení nového premiéra poté, co první prezidentova vláda nedostala důvěru,
mělo být důvodem pro rychlou ústavní žalobu. Nelze totiž tolerovat situaci, kdy
fakticky vládne ústavně neodpovědný prezident a jím jmenovaná vláda bez důvěry
PS, tedy de facto též ústavně neodpovědná.
Výše zmíněný rozpor v ústavě lze
napravit buď oficiálním posunem k prezidentskému systému anebo zavedením
kancléřského systému, v němž premiéra nejdřív musí schválit Sněmovna.
Zákonodárci by se tím měli urychleně zabývat, protože máme nyní prezidenta,
který této slabosti ústavy chce využívat.
Právo, 29.6.2013