Podle kritiků prezidenta Miloše
Zemana, který prý ignoruje ústavní zvyklosti, je na vině zejména zavedení přímé
volby prezidenta. Zákonodárci tím prý vložili do české ústavy „semtex“, tvrdí
kupříkladu bývalý český premiér a předseda Senátu Petr Pithart.
Což o to, zavedení přímé volby
bylo v daném kontextu zbytečným populistickým krokem. Ještě větší chybou
pak byla neschopnost zákonodárců definovat v souvislosti s přímou
volbou přesněji prezidentské pravomoci a povinnosti. Zároveň ale čeští kritici
přímé volby a nynějšího počínání Zemana opakovaně ignorují, že prezident se
volí přímo ve 14 z osmadvaceti členských zemí Evropské unie, přičemž 13
z nich jsou parlamentní demokracie.
Mluvit o jakémsi ústavním
„semtexu“ je tedy poněkud přehnané. Koneckonců jeden ze stěžejních argumentů kritiků
přímé volby, podle nějž činí z přímo zvoleného prezidenta ústavní
třaskavinu především česká historicko-politická specifika, je spíše politický
než ústavní. Jinými slovy, „semtex“ leží v české politické kultuře,
nikoliv ve způsobu volby prezidenta.
K pokleslé české politické
kultuře bohužel patří i to, že si nejen prezidenti, ale i další ústavní
činitelé a vládnoucí politické strany často vykládají ústavu dost svévolně.
Natahovali ji jak prezidenti zvolení nepřímo, natahuje ji nyní prezident
zvolený přímo.
Když nyní bývalá vládní koalice
křičí, že prezident porušuje ústavní zvyklosti, měla by se zamyslet, kolikrát právě
ona při schvalování různých zákonů s pomocí ohýbání jednacího řádu PS a klohnění
pochybných většin stála politicko-ústavně na hraně, nebo dokonce za hranou.
Nejsilnějším politickým semtexem
u nás je tedy nikoliv tak či onak volený prezident, ale tragická slabost
hlavních politických stran, které nedokáží hledat rozumné kompromisy za žádných
okolností. To ony mají moc zpřesňovat ústavní hřiště, a ony také mají už nyní
nástroje, jak údajně ústavně rozpínavého prezidenta odkázat do patřičných mezí.
Místo toho dělají opět přesně to, co už od začátku 90. let dělá z české
politiky bramboračku.
Přímo zvolený prezident má možná
jakousi vyšší „legitimnost“, ale jeho mocenský prostor i po zavedení přímé
volby zůstává přesně tak velký, jaký mu povolí hlavní politické strany. A ty
místo racionální dohody nad tím, jak co nejrychleji vrátit vládu parlamentu a
plně politické vládě, předvádějí zase jednou závody v licoměrnosti.
Dalo by se říci, že si Zemana
plně zaslouží. Strany, které chtějí za
každých okolností všechny ostatní přechytračit, si prostě zaslouží protivníka,
který, znalý „svých pappenheimských“, přechytračí je, protože už dopředu ví, co
udělají.
Zeman neporušuje ústavu, ba
dokonce ani ústavní zvyklosti, protože k těm už nesmazatelně patří, že
v roce 2006 jmenoval vládu bez podpory sněmovní většiny i Václav Klaus, a
pak ji navíc nechal 4 měsíce vládnout v demisi. I on tehdy jen využil
toho, že věděl, jak se nakonec zachovají politické strany.
Věděl, stejně jako teď Zeman, že
se nevytvoří žádná politická většina, která by mu „přistřihla křídla“, ale
nakonec spíše vláda založená na přeběhlících, v níž nakonec klidně usednou
i Klausovi největší kritici ze Strany zelených.
Ani teď tedy nečekejme, že by se
největší levicové a pravicové strany dohodly na tom, jak co nejrychleji vrátit
vládu do rukou volených politiků, což mohou docílit jen rychlé předčasné volby.
Čekejme licoměrnost, hašteření a hloupé taktizování. Vítězem bude Zeman. Nikoliv
ale proto, že byl zvolen přímo.
Právo, 15.7.2013