V České straně sociálně
demokratické se zase jednou láme chleba. Jsme svědky zvláštního druhu „přeběhlictví“,
které bychom mohli popsat jako vnitrostranické, kdyby ovšem křídlo,
k němuž někteří čelní sociální demokraté začali přebíhat, mělo svoje
mocenské těžiště v samotné straně. Ono ale má těžiště mimo stranu–na
Hradě a původně v klubu příznivců prezidenta Miloše Zemana, který si říká
Strana práv občanů-zemanovci.
Zeman si byl coby zkušený politický
prognostik bezpochyby vědom toho, že vytvořením vlády „odborníků“ se znaménkem
„levicová“, vyvolá v ČSSD velké pnutí. Svým příznivcům i „váhajícím“ ve
straně tím dal do ruky politickou zbraň, kterou obrátili proti předsedovi
Bohuslavu Sobotkovi a jeho křídlu.
Argument, že je za každou cenu třeba
zabránit s pomocí de facto prý „levicové“ vlády odborníků návratu bývalé
vládní koalice pravicových stran, je dobré alibi pro některé politiky, kteří
dosud kryli záda Sobotkovi. Naposledy například pro předsedu poslaneckého klubu
ČSSD Jeronýma Tejce.
Pomáhá jim zlehčovat závažné ústavně-politické
argumenty, že by sebevědomá politická strana neměla v parlamentní
demokracii prezidentovi umožnit, aby mohl jen tak stvořit vlastní prezidentskou
vládu, která strany ignoruje. Navíc vládu složenou z lidí, kteří jsou
potenciálními politickými konkurenty ČSSD.
Cynik by mohl takové chování označit za
oportunismus, pragmatik by mohl argumentovat, že k výzbroji dobrého
politika náleží i „čich“ na to, kam se přesunuje těžiště moci. A to se v ČSSD
přesunuje k „zemanovcům“ už od okamžiku, kdy Sobotkovo vedení „prokoučovalo“
prezidentskou volbu.
Šance, že se podaří tento vývoj zvrátit,
přitom spíše slábnou, a to i zásluhou neprozíravého chování bývalé vládní
koalice, která nepodpořila předčasné volby. Neprozíravého proto, že zemanovská
postkomunistická levice, jejíž jádro bude, pokud nedojde ke zvratu, brzy tvořit
Zemanem kontrolovaná ČSSD, bude mnohem méně férovým soupeřem pravice, než by
byla ČSSD opírající se o sociálně demokratické ideály.
Octli jsme se na cestě k vytvoření
mocné prezidentské strany. Silnou stranu, která může i v parlamentu
válcovat ostatní ve jménu agendy prezidenta, ať už jí bude cokoliv, totiž Zeman
zatím neměl. SPOZ byla jen relativně malá servisní organizace.
Přeměna ČSSD v ČSSD-zemanovci je
tak nejen špatnou zprávou pro ty v ČSSD, kdo se v minulých letech
pokoušeli z ČSSD vytvořit „ideovější“ stranu na úkor cynického
pragmatismu, ale i pro pravici, pokud skutečně myslela alespoň trochu vážně
svoje úsilí zabránit pokusům Zemana oslabit roli parlamentu.
Svým chováním bohužel bývalá vládní
pravice přispěla k tomu, že to, co z ní zbude po volbách, nebude
fungovat v opozici vůči politicky autonomním sociálním demokratům ctícím
pravidla parlamentarismu, a tudíž ochotným spolupracovat na vykázání rozpínavého
prezidenta do patřičných mezí.
Bude fungovat nejspíš v těžké
defenzivě proti prezidentskému molochu, v němž bude agendu prezidenta
v parlamentu zajišťovat „jeho“ ČSSDZ, pro kterou navíc nebude úzká spolupráce
s KSČM na centrální úrovni dilematem, jakým dosud byla pro Sobotku.
Právo, 25.7.2013