V různých
internetových diskuzích, ale i v čtenářských ohlasech v denících na komentáře kritické ke způsobu vzniku vlády Jiřího Rusnoka, se opakovaně
setkáváme s názorem, že komentátoři jsou na tuto vládu příliš přísní. Je to prý vláda, která na rozdíl od politiků, kteří
opakovaně ukazují, že jim jde jen „o teplá místečka“, začala rychle něco dělat
pro lidi.
Není divu,
že mnoho lidí má po katastrofálním představení Nečasovy vlády pocit, že ta
Rusnokova není nikterak špatná, a že „odborníci“, jakkoliv mnoho z nich má
blízko k neparlamentní Straně práv občanů-zemanovci, jsou jaksi
snesitelnější než politici, kteří se pořád dokola o cosi přou. V podstatě
ale máme co do činění s revoltou proti politice a potažmo parlamentarismu, což
nastoluje řadu otázek.
Demokratická
politika je často otravný, úmorný proces. Stává se, že se k moci dostane
vláda, kterou začne většina občanů odmítat, ba nenávidět. Jinými slovy, vládnoucí politická většina
nemusí být už po několika měsících špatné vlády totožná s většinovým
veřejným míněním, přičemž nové volby jsou v nedohlednu.
Navíc politici
se i v těch nejlépe fungujících demokraciích stávají opakovaně ústředními
postavami korupčních skandálů. To je sice důkaz, že v takovém státě jakž
takž funguje justice i vláda práva, ale platí zároveň poněkud paradoxní úměra:
čím více nepravostí justice odkrývá, což by mělo svědčit o relativním zdraví
demokratického systému, tím více mohou lidé soudit, že je systém prohnilý. Nahradit
takový zdánlivě prohnilý systém nějakým jiným je velké lákadlo.
Jenže vlády
„silné ruky“ jakéhokoliv odstínu obvykle nic podstatného dlouhodobě nevyřeší.
Nejrůznější sociální i politické patologie se jenom někam přesunou. A jelikož jsou
méně kontrolovatelné než v otevřeném systému, nakonec sílí.
Kritika
Rusnokovy vlády některými komentátory vychází z obav, že mocenské
„zkratky“, obcházející zavedená pravidla, jsou kontraproduktivní, chceme-li dál
být demokracií. Řešení přijaté prezidentem Zemanem, s jeho mandátem přímo
„od lidu“, může být sice mnohým sympatické, ale ve svých důsledcích rozbíjí
stranický systém, který se u nás pracně vytvářel více než dvacet let.
Je možné, že
nedostane-li Rusnokova vláda důvěru, Zeman se vrátí k „idiotským zvyklostem“ parlamentarismu,
což by bylo dobře. Jeho dosavadní výroky a činy ovšem spíše naznačují, že to
udělat nechce.
I kdyby jeho
prezidentská vláda dělala za takových okolností „pro lidi“ zdánlivě to
nejlepší, budeme mít celkově bohužel mnohem menší kontrolu nad tím, co skutečně
dělá, a kde na to bere, než v systému., v němž se vláda nezodpovídá
jednomu člověku, ale Poslanecké sněmovně.
Navíc jsou
zde závažné otázky ústavní. I ti, kdo si pochvalují, že vládne „lidová“ vláda,
která se nemusí (doufejme, že jen do příštích voleb) ohlížet na PS, by měli
vzít v potaz, že podle české ústavy má být prezident ve většině svých
zásadních kroků podřízen vládě
prostřednictvím kontrasignace premiéra .
Tam, kde si
vládu stvoří na delší dobu bez souhlasu Sněmovny sám, takříkajíc k obrazu
svému, je tento princip dělby moci závažně porušen. A to je téměř vždy cesta do
politických pekel ještě větších, než jsou ta, z nichž chtěl zdánlivě
osvícený politik zemi vyvést.
Právo, 31.7.2013