Mnozí se
diví, že „odbornická vláda“ Jiřího Rusnoka začala měnit lidi ve vysokých
postech na ministerstvech a ve státních podnicích ještě před hlasováním o
důvěře. Otázkou ale spíše je, jak se někdo vůbec může divit?
Český stát
je dlouhodobě v zajetí politických a ekonomicko-lobbistických klanů,
jejichž prioritou nejsou veřejné, ale čistě soukromé zájmy. Tuto loupeživou
kulturu stvořil svými reformami, nezakotvenými v právu a morálce, už
Václav Klaus. Během vlád pravice byla doprovázena neoliberální ideologií,
v níž byl stát vykreslován jako nějaká přítěž.
Loupežení ve
„stáním“ bylo dovedeno v posledních letech téměř k dokonalosti. Aby
byl v dobývání „stáních“ postů i zakázek pořádek, pořídily si některé klany i „odborníky“,
kterým se říká „političtí podnikatelé“. Uvolní-li se důležité léno, které chce
klan obsadit, stranický kolibřík se poníženě dotáže politicko-podnikatelského
mazánka, koho na takové místo a za co. Zákon o státní službě byl pro jistotu
opakovaně odkládán.
Není divu,
že po téměř osmi letech nájezdů politicko-kmotrovských klanů pravice na vše
státní, včetně velkých zakázek, se veřejnosti jeví Zemanova vláda, i když ustavená
ústavně neortodoxním způsobem, jako levicový projekt, který chce pod heslem
„nepustit pravici zpět k moci“ s touto loupeživou kulturou skončit. Symbolem
mají být majetková přiznání. Co na tom, že předseda vlády byl členem poradního
sboru vlády předešlé a někteří ministři, schovávajíce se za odbornost, si nad
slovem „levice“ nejspíš uplivnou.
Mnozí z příznivců
Miloše Zemana si nepochybně myslí, že když se jeho vláda hned pustila do
rozsáhlé výměny „kádrů“, jen urychleně nahrazuje zkorumpované osoby dosazené
předešlou vládou. Mělo by jim být podezřelé už to, že s těmito výměnami
nešlo počkat ani do hlasování o důvěře.
Politika
„rozchvacování“ institucí spojených se státem a následného „uchvacování“ vlivu, postů a státního majetku
je u nás bohužel hluboce zakořeněna. Dobyvatelsky se ke státním postům i
majetku chovaly v podstatě všechny dosavadní vlády, včetně těch
úřednických a levicových, i když v různé míře. Mirek Topolánek dokonce
neomaleně mluvil o“noci dlouhých nožů“.
I jednání
Rusnokových ministrů se bohužel jeví jen jako „nájezd“ nejnovějšího klanu, tentokrát
lidí z okolí Strany práv občanů – zemanovci, kteří pomohli Zemanovi do
úřadu prezidenta. Vláda musí navíc
jednat rychleji než třeba první vláda Mirka Topolánka, která velkoryse rozdávala posty, ač nedostala
důvěru a vládla čtyři měsíce v demisi. Nemá totiž za sebou ani silnou
politickou stranu. Tu si Zeman teprve
v podobě ovládnutí ČSSD opatřuje. I první vláda Zemana, kterou sám vedl a
kterou si pojistil opoziční smlouvou s ODS, to měla snadnější, jakkoliv se
o dobyté území musela dělit s klanem Václava Klause.
Loupeživá
kultura politicko-ekonomických klanů u nás v podstatě znemožňuje rozumné
vládnutí. Za fasádou slov o „řešení problémů země“ se především krade. Bohužel,
ukáže-li se časem, že ani „odbornická“ vláda ustavená Zemanem není v tomto
ohledu o nic lepší než ty předešlé, má demokracie u nás–po katastrofální vládě
parlamentní většiny v posledních letech i ústavních experimentech Zemana—opravdu
na kahánku.
Právo, 7.8.2013