Vývoj na
české politické scéně v posledních dnech učinil z voličů liberální
levice politické bezdomovce. Sociální demokracii, k níž se mnozí tito
voliči v posledních letech přiklonili, protože v ní probíhaly modernizační
pokusy, těžko mohou po úspěšném dobyvatelském nájezdu prezidenta Miloše Zemana
a jeho spojenců na ČSSD volit.
I kdyby
předseda Bohuslav Sobotka a jeho spojenci stokrát opakovali, že jejich podpora
pro vládu Jiřího Rusnoka byl jen taktický manévr, který se jim vyplatil,
protože vedl k předčasným volbám, které nyní dávají „sobotkovcům“ jistou
naději na udržení vlivu ve straně, těžko zakryjí, kam se reálně posunulo stranické
těžiště moci. A těžko zakryjí odér oportunismu, který stál ČSSD už jednou,
v roce 1948, její samotnou existenci.
Kdyby šli už
před časem do otevřeného střetu, možná by teď sice nebyli v ČSSD, kde už
tak jako tak nemají budoucnost, ale možná ne úplně malá část středo-levého
voličstva by nyní mohla volit novou levicově-liberální stranu, i s těmito
lidmi v čele. Teď tato část voličů nemá nikoho, a jejich hlasy nejspíš
propadnou.
Pro velkou
skupinu levicových voličů samozřejmě zůstane docela přirozenou volbou i
zemanovská ČSSD, zejména coby protipól otřesné pravicové koalice z minulých
let. Mocná populistická levicová strana, která se po období nereálných pokusů o
modernizaci opět obuje do „postkomunistických“ bot a bude krýt záda vládě silné
ruky na Hradě, může dokonce přilákat zpět ty voliče, kteří se od ČSSD odvrátili v časech jejích
pokusů přiblížit se ideově i stylem svým sestrám v severní Evropě.
Jenže, jak
už jsem napsal v textu „Tahle ČSSD není pro mladý“ (Právo, 18.3.2013), po sjezdu
ČSSD v březnu tohoto roku, na kterém nastupující zemanovci „vyřídili“
symbol stranické modernizace Jiřího Dienstbiera , zůstalo pro mladou generaci a liberální střed v
takové straně málo, co by je přitahovalo. A teď už nezbývá nic.
Pokusy o modernizaci
ČSSD, včetně Dienstbierovy protikorupční rétoriky, přitom nebyly jen účelovým
bojem o moc. Vycházely ze snahy rehabilitovat s pomocí idejí a jasného
odklonu od kmotrovských praktik stranickou politiku, která se u nás dostala do
vážné krize.
Zemanovský
skluz v ČSSD zpátky k technologii moci, tvrzený rádoby osvíceným
autoritářstvím na Hradě, sice dočasně nepochybně uspěje v kontrastu
s katastrofálním působením pravicových vlád. Jenže vážně hrozí, že až i
tato vypočítavá politika ztroskotá na mělčinách klientelismu, kam se při
pohledu na první kroky Zemanových mužů v Rusnokově vládě a dosavadní
politiku „pragmatických“ hejtmanů ČSSD, neodvratně řítí, bude liberální
demokracie u nás už definitivně v troskách.
Problém
středových a levicových voličů, které zemanovský obrat v ČSSD nechal bez politického domova,
je, že se nemohou přiklonit k asociální, pravicové TOP 09, i kdyby
tisíckrát správně varovala před ohrožením parlamentní demokracie u nás. Mnoho
z nich by jistě volilo zelené, jenže stranu nadále vedou politici, kteří
se zkompromitovali účastí v Topolánkově vládě.
Lidovci
budou pro některé tyto voliče možná východiskem z nouze, ale to by museli
ubrat ze své účelové antikomunistické hysterie a prvoplánového nadšení pro
církevní restituce. A coby strana s letitou tradicí a zakotvením ve
srozumitelných hodnotách by se museli jasně nabídnout jako středová protiváha k autoritářským
a neústavním tendencím zemanovské levice i k dosavadním asociálním praktikám
pravice. Bohužel není jisté, že se svým současným, nevýrazným vedením lidovci
něco podobného mohou dokázat.
Právo, 10.8.2013