Předseda
sociální demokracie Bohuslav Sobotka vyhlásil, že by jeho strana chtěla získat
v předčasných volbách třetinu hlasů. To je ve světle bídného výkonu
pravicové vládní koalice pod vedením Petra Nečase, jakož i ve světle
sílících problémů občanských demokratů, dříve
nejsilnější pravicové strany, zdánlivě realistický cíl.
Zda se ho
ČSSD podaří dosáhnout, bude ovšem hodně záležet na tom, jestli se jí během volební
kampaně podaří udržet střety s pravicovými stranami převážně u témat
sociálních a ekonomických, kde má nad pravicí při současných náladách ve
společnosti jasnou převahu. Má také coby strana, která na vládní úrovni strávila
sedm let v opozici, momentálně pověst politického subjektu mnohem méně
prolezlého různými kmotrovskými strukturami, než třeba ODS.
Slabinou
ČSSD je, že svým postojem při hlasování o vládě Jiřího Rusnoka, kterou bez
předchozího souhlasu poslanecké většiny jmenoval prezident Miloš Zeman,
otevřela dveře k možná docela účinnému protiútoku pravice. Zejména TOP 09
se okamžitě situovala do role obránkyně parlamentní demokracie a ústavnosti.
Zdánlivě je to pro veřejnost téma odtažité, ale zároveň není na místě jeho
důležitost pro mnoho voličů, zejména těch vzdělanějších, podceňovat.
ČSSD se svým
postojem pří hlasování o důvěře pro Rusnokovu vládu, který byl důsledkem
vítězství zemanovského křídla ve straně, vedeného prvním místopředsedou
Michalem Haškem, také pro mnoho lidí stala stranou takříkajíc prezidentskou.
Dosažení volebních met, o kterých sní Sobotka, tak bude záležet dost na tom,
zda se užší spojení ČSSD se Zemanem ukáže jako produktivní.
Zeman je
sice ještě stále poměrně populárním prezidentem, ačkoliv ztratil část voličů,
kteří ho v prezidentské volbě podpořili. Má ovšem vlastní stranu, takže se
hlasy voličů, kteří budou i ve volbách do Poslanecké sněmovny hlasovat primárně
pro něj, budou štěpit mezi Stranu práv občanů – zemanovci a ČSSD.
Zároveň musí
ČSSD počítat s tím, že ztratí tu část svých dosavadních voličů, kteří
naopak nechtějí mít nic společného se stranou, kterou vnímají jako více méně
ovládanou Zemanem. V tomto jejich odporu se přitom neskrývá jen nesouhlas
se Zemanovými ústavně spornými postupy v postu prezidenta, či obecně se
stylem jeho vystupování, ale také obava, že v případě přesvědčivého
vítězství pozemanštělé ČSSD bude mít prezident za sebou mocnou vládní stranu, kterou
v podobě SPOZ nemá. A bude-li taková ČSSD spolupracovat přímo či nepřímo
s komunisty, může vzniknout prezidentovi nakloněný levicový blok
disponující až ústavní většinou.
Je možné, že
odliv voličů, kteří se takového scénáře obávají, od ČSSD bude vykompenzován
přílivem jiného typu voličů, kteří stojí především právě za Zemanem, a kterým
imponuje vláda silné ruky.
Na druhé
straně se zdá, že Sobotka ve svých volebních cílech pro ČSSD nebere dostatečně v úvahu,
že nemálo dřívějších–zejména levicově liberálních, mladších a více středově
orientovaných—voličů ČSSD už došlo k závěru, že riziko, že jejich hlas pro
ČSSD bude vlastně hlasem pro Zemana i jeho neprůhlednou agendu, je příliš
vysoké. Tito voliči si budou hledat jiné politické útočiště než ČSSD.
ČRo Plus, 14.8.2013