Česká
politika se v posledních sedmi letech, během vlád Mirka Topolánka a Petra
Nečase, propadala do stále většího marasmu i proto, že ji chybí ukotvení
v politickém středu. Ten v jistém slova smyslu fungoval v podobě
lidovců Josefa Luxe ve vládách Václava Klause, jakož i v podobě lidovecké
účasti ve vládách vedených sociální demokracií v letech 2002-2006.
K jeho
oslabení přispěla nejprve opoziční smlouva, s jejíž pomocí se dvě největší
strany pokusily vyšachovat z politiky strany menší. Když pak opoziční
smlouva zkolabovala a Vladimír Špidla vytvořil koalici přes politický střed,
ačkoliv mohl vládnout jen s podporou komunistů, zhrzení občanští demokraté
nesmyslně vyhlásili politiku „nulové tolerance“.
Česká
politika se začala neúnosně polarizovat. Dříve „středoví“ lidovci nenavázali na
svoji „luxovskou“ minulost a posunuli se
v Topolánkově vládě k jednostranně pravicovým postojům. Roli
středové kotvy nedokázala hrát ani Strana zelených, která též přeběhla
k pravici. Podobně se pak zachovaly Věci veřejné při vzniku vládní koalice
vedené Nečasem.
Účelová
změna politické identity ve jménu zaručeně pravicového vládnutí všechny výše
zmíněné strany výrazně poškodila. Začaly se štěpit, protože existovala značná
propast mezi tím, na co nalákaly voliče, a tím, co v podobě účasti
v pravicových vládách dělali jejich předáci. Konzervativní část KDU-ČSL
pak pod vedením Miroslava Kalouska dokonce přeběhla jako jeden muž do nově
vytvořené TOP 09.
Obě
pravicové vlády praktikovaly nekompromisní politiku „nulové tolerance“. Ať už
vládly s pohodlnou většinou nebo s většinou jednoho hlasu, přijímaly
zásadní reformy a zákony nejen bez diskuse s opozicí, ale i bez
umírňujícího vlivu politicky srozumitelné středové strany ve svých řadách.
Postkomunistické
demokracie přitom politický střed potřebují. Jak ukazují příklady Maďarska a
Slovenska, jakmile dosáhne pravice nebo levice příliš jasné většiny, takže se
nemusí ohlížet ani na opozici, ani na nějakého středového koaličního partnera,
politici často nevědí, co si s takovou mocí počít. Nejúspěšnější vládou
v našem regionu je ta polská, v níž pravicově-liberální Občanská
platforma Donalda Tuska vládne s podporou středových lidovců.
Neúnosná
polarizace v českých poměrech dospěla tak daleko, že když lidovecký
předseda Pavel Bělobrádek vcelku rozumně vysvětlí v novinovém rozhovoru,
proč jeho strana není ani pravá, ani levá, ale křesťanskodemokraticky středová,
redaktoři pravicového deníku se ošívají. Většina menších stran, které vznikají jako
houby po dešti, naopak už dopředu vyhlašuje, že zaručeně nebudou vládnout
s pravicí nebo naopak s levicí, ač ani pořádně neznáme jejich program.
Jak říkal už
Masaryk, demokracie je především diskuse. Patří k ní polemika mezi různými
názorovými proudy, ale z ní se nakonec musí rodit kompromisy, které
přežijí jedno volební období. To se u nás bohužel neděje, vládne se ode zdi ke
zdi.
V nejrůznějších
čtenářských fórech v poslední době zaznívají často názory, že nejlepším řešením
po otřesné vládě pravice je dlouhá nepřerušovaná vláda levice, která dá věci
„do pořádku“. Pokud bude takovou levici kotvit nějaký politický střed, není se
čeho bát. Pokud bude jen praktikovat svoji vlastní „nulovou toleranci“, tvrzenou
z Hradu, ochraňuj nás pánbůh.
Právo, 7.9.2013