Panuje shoda, že v říjnových
volbách do Poslanecké sněmovny budeme svědky jednoznačného vítězství levice.
Kdybychom ale soudili šance levicových stran podle toho, co před volbami
předvádějí v Praze, mohli bychom usoudit, že chtějí volby co nejvýrazněji
prohrát.
Pro pravici
v Praze dlouho platilo rčení, že volby by tam vyhrála i tenisová raketa
Václava Klause. Tato zdrcující převaha pravice v Praze už dávno není
pravdou.
Přesto je pravice
v Praze, na rozdíl zbytku země, ještě stále dostatečně silná na to, aby i
po sedmi letech ne příliš úspěšného vládnutí hravě ustála nasazení odborářského
předáka Jaroslava Zavadila v čele kandidátky ČSSD a stalinistky Marty
Semelové v čele kandidátky KSČM. Nebo aby vytěžila ze stranické války o
nasazení Miloslava Šloufa do čela kandidátky SPOZ.
Nic proti
Zavadilovi, ale uspět by mohl spíše v nějakém regiónu s vysokou
nezaměstnaností a vyšším podílem manuálně pracujících než v Praze. Semelová
by pro změnu možná přilákala voliče tam, kde KSČM zvítězila v krajských
volbách.
Kdo kandiduje
v čele SPOZ v Praze je asi jedno, protože strana má symbolicky všude v čele jen
prezidenta Zemana. Právě v tomto kontextu je ale sebevražedné, když se
dere do čela pražské kandidátky Zemanem zavržený „šíbr“ Šlouf, jen aby byl vzápětí
rituálně „odejit“ šíbry z vedení strany, kteří v prezidentovu nemilost
zatím neupadli.
Při nominaci
Zavadila do čela pražské kandidátky ČSSD jsme slyšeli, že odborový předák může
úspěšně bojovat o pražská sídliště. Jenže pražská sídliště nejsou sociálně
totéž, co třeba sídliště v Ostravě-Porubě.
I v pražských sídlištích, o centrální Praze nemluvě, by potenciální
voliči levice lépe slyšeli na jména, jako jsou v ČSSD Jiří Dienstbier,
nebo v KSČM Jiří Dolejš.
V ČSSD by nasazení
Zavadila jistou logiku mělo snad jen v případě, že sobotkovské křídlo vidí
případnou zdrcující porážku tohoto přítele a spojence Miloše Zemana jako symbolickou
výhru.
Podcenění Prahy se ovšem
může všem levicovým stranám krutě vymstít. V krajích, kde levice tradičně
dostává vysokou podporu, budou levicové strany totiž mnohem více než
v Praze soutěžit o hlasy s novými populistickými stranami,
z nichž některé v atmosféře obecného znechucení docela úspěšně využívají
xenofobie a nacionalismu. Některé z těchto nových subjektů se do PS sice
nedostanou, ale společně mohou levici odčerpat v jejích tradičních baštách
více hlasů, než si myslí.
Praha je naopak
k tomuto typu stran a hnutí spíše skeptická. Při výběru volebních lídrů,
kteří by působili na Pražany méně jako červený hadr na býka, mohly levicové
strany v Praze alespoň uhrát těch pár procent, které ztratí ve prospěch
populistů jinde. Zdá se ale, že Prahu prostě odepsaly, což se může ukázat
jako osudová chyba.
Právo, 16.9.2013