Proces oslabování tradičních
politických stran i procesů a jejich nahrazování anti-politickými hnutími nebo
berlusconizací politiky, popřípadě úřednickými vládami, má několik hlavních
příčin. Často se mluví o tom, že globálně fungující trhy a finance činí národní
politické reprezentace stále více irelevantními. Převaha globálních trhů také
vede k sílící nadvládě peněz nad tradiční politikou, tedy
k nejrůznějším formám korupce a oligarchizaci.
Diskutuje se i o privatizaci
veřejného prostoru a obecně státu, podporovanými mohutnou neoliberální
propagandou. Demokratická politika je přitom proces bytostně veřejný, kterou privatizované
strany ničí. Na její úkor se pak neúměrně prosazuje expertní rozum a
byrokracie.
Méně se diskutuje o skutečnosti,
že v Evropské unii přispívá k posilování anti-politiky i nedokončený
proces politické integrace. Demokratický deficit Bruselu se často zveličuje,
ale skutečností je, že EU nefunguje opravdu politicky. Rozhodnutí generovaná
expertním rozumem a byrokraciemi, přijímaná skrze ne vždy srozumitelný
politický proces, pak zpětně ubírají legitimitu už beztak oslabeným politickým
reprezentacím na národní úrovni.
Euroskeptici jsou přesvědčení, že
by se problém vyřešil návratem k suverénním národním státům,
v krajním případě dokonce odchodem z EU, jak nyní navrhuje i český
exprezident Václav Klaus. Jenže re-nacionalizace politiky by nijak neřešila nadvládu
globálních trhů nad lokálně fungující politikou. Bezmocnost národních
politických reprezentací, včetně politických stran, by jen posílila.
Cestou z krize naopak může
být důsledná politizace panevropské úrovně politiky. Bankovní nebo fiskální
unie jsou už na stole, ale jsou to opatření technokratická, jakkoliv budou mít
politické dopady. Naopak ryze politickým krokem by kupříkladu bylo, kdyby ve
volbách do europarlamentu nesoutěžily národní strany a straničky, ale
panevropské strany. Koalice vedená vítězem voleb by pak hlasováním o důvěře
stvrzovala Evropskou komisi, nebo evropskou vládu.
Euroskeptici namítnou, že
evropská veřejnost není na takový posun k federalizaci připravená. Jenže pokud
se EU neodváží takových a dalších kroků vpřed, nevzniknou na evropské úrovni
politické instituce se skutečnou demokratickou legitimitou, které by mohly
efektivně regulovat nadnárodně fungující trh a finance, což jen povede
k další postupné decimaci národních politik a vzniku nových forem
anti-politiky. Jinými slovy, proces integrace
je třeba dokončit i na politické úrovni, jinak bude „nepolitický“ Brusel jen
dál posilovat virus anti-politiky v národních státech.
Zda EU konečně vykročí směrem
k politické unii, bude v příštích měsících hodně záležet na tom,
jestli německá kancléřka Angela Merkelová, posílená volebním vítězstvím i
pravděpodobnou velkou koalicí s proevropskými sociálními demokraty, dokáže
překročit svůj stín a posunout se od opatrnického přešlapování
k vizionářské politice, kterou kdysi razil její předchůdce Helmut Kohl.
Bohužel se zatím nezdá, že
pozitivní roli v tomto procesu by mohli sehrát třeba český prezident Miloš
Zeman nebo příští česká vláda. Kromě symbolického vztyčení evropské vlajky na
Hradě nepodpořil prezident zatím svoje údajné eurofederalistické názory žádnou
vizí a návrhy. A ačkoliv v předvolebních průzkumech dominují proevropské
strany, jejich lídři svoje „evropanství“ definují spíše defenzivně. Vizemi
bohužel rozhodně neoplývají. Pokud tedy EU vykročí směrem k politické
unii, budou Češi nejspíš zase jen přihlížet.
Právo, 19.10.2013