Někteří
politologové a analytici argumentují, že krize politiky u nás není ničím
výjimečným ve srovnání se zavedenějšími demokraciemi, protože liberální
demokracie je pod tlakem všude na Západě. Tento pohled bohužel jen těžko
obstojí. V čem se lišíme?
Ve většině
západních demokracií jsou zavedené politické strany v krizi–zejména kvůli
tlaku velkých peněz a svojí rostoucí neschopnosti řešit lokálně globální
problémy. U nás ovšem skutečné masové politické strany ani ještě nevznikly. Na
stranictví se po komunistické éře mnoho lidí dál dívá skrze prsty, přitom ale do politických stran projektují
naprosto nereálná očekávání.
Ta jsou
opakovaně zklamávána už proto, že většina nových stran u nás vznikla coby
projekty úzkých skupin polistopadových elit, nikoliv organicky z občanské
společnosti. Neduživé strany, používající ideje jen instrumentálně, pak
dohlížely na největší přesun majetku v dějinách země, přičemž byly samy
zprivatizovány do rukou zbohatlíků a skupin, které samy pomohly stvořit.
Z tohoto provázání podnikání a politiky vznikly husté klientelistické
sítě.
Navíc
zprivatizované strany nedokázaly bránit rodící se veřejný prostor, takže
v prostředí nadvlády trhu nad politikou soukromé zájmy rychle
zkolonizovaly i ten. Občanská společnost, která je podmínkou zdravého fungování
demokracie, se navíc ocitala pod tlakem politiků, kteří buď věřili, že je jen
projevem jakéhosi nového kolektivismu nebo ji viděli jako politického soupeře.
Negativní
roli ve formování občanské společnosti sehrála i struktura trhu vznikajícího po
roce 1989. V klasických demokraciích se rodila občanská společnost
v prostředí velké plurality národních tržních aktivit. Naše hospodářství
po roce 1989 ovládly ale nadnárodní společnosti, domácí trh je jen jejich
přívěskem.
Další
deformace naší politiky mají hluboké kořeny v české historii. Budeme-li
parafrázovat Václava Bělohradského, sekulární česká společnost se většinově
rozešla s náboženstvím, v důsledku čehož projektuje svoje občas
absolutistické morální nároky do politiky. Takovým nárokům ale politika nemůže
dostát. Z těchto i dalších
historických důvodů se u nás opakovaně formuje nikoliv strukturovaná politická
opozice, ale opozice vůči samotné politice, antipolitika.
Poltický
marasmus souvisí i s tím, co kdysi
pěkně vyjádřil Tomáš G, Masaryk, když o novém československém státu prohlásil:
„Demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“. Po roce 1989 se
rychle, i s pomocí dalších demokratických zemí, u nás vytvořila fasáda
demokracie jako soubor institucí a mechanismů, ale vytvořit demokracii jako
„kulturu mysli“ trvá mnohem déle.
V
„demokracii bez demokratů“ mají lidé tendenci klást mnohem větší nároky na „systém“
než na sebe. Fungování demokracie mají zajistit „ti nahoře“. I proto se u nás
pořád dokola běduje, že jsou politici špatní, je třeba je (nejlépe všechny)
vyměnit, aniž by se příliš bralo úvahu pravdivé rčení, že politici nemohou být
lepší než zbytek společnosti.
Ani po
těchto volbách, ať už dopadnou jakkoliv, se tedy nic radikálně nezlepší
k lepšímu, pokud si budeme dál myslet, že ono „lepší“ primárně zařídí zvolení politici, kteří mají být jaksi z podstaty
věci morálnější než my ostatní. Jinými slovy, dokud se většina společnosti
nenaučí fungovat jako aktivní občané a demokraté, budou se s politikou dál
pojit naprosto nereálná očekávání.
Právo, 26.10.2013