Václav Bělohradský míní, že přestává fungovat
tradiční kyvadlo „lib-lab“, které bylo dosud motorem demokratické politiky
v západních společnostech. Střídaly se tak u vlád konzervativní/liberální
strany pravice a strany demokratické levice.
Nyní prý ale máme co do činění jen s jakýmsi
postmoderním kaleidoskopem, nabízejícím množství střípků i barev, z nichž
se po volbách těžko skládají koalice.
Ve stále komplexnějších západních
společnostech se dělení politiky podle tradičních sociálních zájmů vskutku
komplikuje. Než ale odhodíme „lib-lab“ jako pojmovou veteš, možná neuškodí se
ujistit, zda je onen „kaleidoskop“ universálním jevem, nebo naopak jen
výstřelkem v zemích, v nichž z nějakého specifického důvodu
zkolaboval tradiční stranický systém, jako se to stalo po akci „čisté ruce“ v Itálii,
nebo se to momentálně děje u nás.
Zjistíme, že v západních liberálních
demokraciích se tradiční osa „lib-lab“ těší docela dobrému zdraví, i když na
její periférii bují různé populistické strany. Ty ale nejsou ničím novým.
Byly už dávno popsány, ať jsou to libertinská
či anarchistická hnutí typu americké Tea Party, nacionalistická, anti-imigrační
a antiglobalistická hnutí, různé formy berlusconizace politiky, hnutí definovaná
svým odporem k tradičním stranám a „dekadentní“ parlamentní demokracii,
popřípadě strany „jednoho tématu“, jako jsou zelení, piráti, apod.
V Evropě žádný nepřehledný „kaleidoskop“
nenajdeme ani v Německu, ani ve skandinávských zemích, ani
v Británii, ba dokonce ani ve většině postkomunistických zemích. Dominance
levicového Smeru na Slovensku, vláda Občanské platformy v Polsku, ani převaha
strany Fidesz v Maďarsku jako kaleidoskop moc nevypadají.
Stojí tedy za zvážení, zda náš současný
„kaleidoskop“ není jen anomálie vyprodukovaná českou verzí postkomunismu. Jsou-li příčinou našeho kaleidoskopu mnohem
spíš konkrétní jevy, jako je česká cesta ke kapitalismu, v níž byly
zprivatizovány i rodící se politické strany, historicky slabé elity a slabá
občanská společnost, možná se s tím dá něco dělat. Pokud jsme jen obětí údajné
globální politické „postmoderny“, jsme ztraceni.
Jinými slovy, není úplně šťastné připisovat
politické patologie primárně nadosobním jevům, zvlášť když se nedá prokázat, že
fungují universálně. Nefunguje tak kupříkladu ani přímá volba prezidenta, která
nás podle Bělohradského logicky nutí k posunu k (polo) prezidentskému
systému, ani jev zvaný „vyprazdňování centra na úkor periférie“, který je pro
změnu podle Bělohradského primární příčinou současné krize v ČSSD.
Jistě, politické jevy mají obecné, ale také
velmi konkrétní příčiny a jména. Náš
nepřehledný politický kaleidoskop současnosti je spíš jen další „česká
bramboračka“, která souvisí s konkrétními jmény, jako je Václav Klaus či Miloš
Zeman, pojmy, jako je Nečasova vláda, a jevy, jako jsou specificky české
projevy systémové korupce.
Také konflikt v ČSSD je sice jistě důsledkem
i obecného napětí mezi centrem a regióny, ale mnohem více výsledkem konkrétních
lidských selhání a nezřízené mocichtivosti spojených s konkrétními jmény,
jakož možná i specificky českých kmotrovských zájmů v pozadí.
V tomto kontextu má boj Bohuslava
Sobotky za očistu strany smysl. Pokud naopak uvěříme v objektivně nezastavitelný
proces údajného „vyprazdňování centra na úkor periférie“ v souboji
globalizace a glokalizace, můžeme Sobotku jen litovat, protože pučisté
reprezentují zase jednou jen obecné zákonitosti, proti kterým nic nenaděláme.
Právo, 5.11.2013