Václav Bělohradský obhajuje textu
nazvaném „Česká bramboračka?“ (Právo,
8.11.2013), který je polemikou s mým textem „Lib-lab nebo
kaleidoskop?“ (Právo, 5.11.2013) názor,
že je na čase přestat dělat „českou bramboračku“ z nadosobní, strukturální
krize. Česko je prý společnost, kterou ve všem podstatném určují globální
trendy, je to evropská společnost se specifickými rysy.
Mým úmyslem ale nebylo trivializovat
evidentně stále silnější vlivy globalizace na fungování nejen českého
politického systému. Oslabování tradičních politických stran a dalších „ideologických“
struktur je patrné v celé západní civilizaci. Ostatně řada autorů, včetně
Bělohradského a mne, se různými dopady globalizace na národní státy a jejich
politické struktury na stránkách tohoto deníku nejednou zabývala.
Přesto je zjevné, že zatímco je tradiční
střídání demokratické levice a konzervativně-liberální pravice u moci
v mnoha zemích narušeno, v mnoha dalších toto kyvadlo lib-lab „drží“.
Musíme se tedy ptát, proč někde přestává fungovat, zatímco jinde funguje dál. A
musíme se ptát, zda tam, kde selhává, nastupuje skutečně jakýsi post-moderní
kaleidoskop. V Rakousku má osa lib-lab dlouhodobě problémy, jakkoliv
sociální demokracie a lidovci zůstávají nejsilnějšími stranami. Mění se ale
rakouské politické spektrum skutečně v jakýsi nepřehledný kaleidoskop?
Stejnou otázku bychom si mohli položit i
ve vztahu ke kapitalismu. Je totiž zjevné, že skandinávský, německý nebo
nizozemský kapitalismus není totéž, co je ten jihoevropský nebo
latinskoamerický. Tlak globalizace je enormní, ale některé země mu poměrně
dobře dokáží vzdorovat a držet při životě silný sociální stát.
Jinými slovy, nelze jen tak odbýt
specifické historické tradice, politickou kulturu nebo roli osobnosti. Bělohradský
sám napsal řadu textů o nesamozřejmosti českého národa a o českém politickém
kýči, který má hluboké kořeny ve specificky českých historických jevech.
Nedůvěra k elitám, provincialismus
nedůvěřující vnějšímu světu, podvracení i zpochybňování autorit, nebo, jak
upozornil sám Bělohradský, opakované snahy nahrazovat politickou opozici
opozicí vůči politice, vytvářejí specifikou politickou kulturu, kterou pojem
„česká bramboračka“ docela dobře vystihuje tím, že zachycuje malou racionalistu
a strukturovanost českého politického diskurzu.
I český postkomunismus, který přišel po
normalizační éře masového lámání páteří, je jiný, než třeba ten polský nebo
maďarský. Normalizační mentalita zásadním způsobem ovlivnila českou
postkomunistickou transformaci. Patří sem nejen privatizace pojatá mnohdy ve
stylu „kdo neokrádá stát a ostatní, okrádá sebe“, ale i laciný antikomunismus,
doprovázený neschopností vyrovnat se s minulostí. Ano, transformace byla
bezprecedentní proces, v němž niko neznal nejlepší řešení. Ta česká byla
ovšem typická tím, že se za účelem obohacení malých skupin lidí často přijímala
záměrně špatná řešení.
Naše situace bohužel také není tak úplně
„evropská“, jak Bělohradský naznačuje. Příkladů lze uvést mnoho, pro ilustraci
si všimněme chování posledních dvou prezidentů. Co je standardně evropského na
názoru prezidenta, že ústavní zvyklosti jsou idiotské? Nebo na tom, že
prezident drží s pomocí ohýbání vlastní ústavy celou Evropu jako rukojmí
při ratifikaci Lisabonské smlouvy? A byla opoziční smlouva opravdu standardní
aranžmá, nebo spíš pokračování tradic Velké pětky a Národní fronty?
Pojem „česká bramboračka“ tak v metaforické
rovině bohužel docela dobře popisuje naší situaci. Paradoxně se ale právě
v tom, že mnohé patologické jevy v české společnosti i politice jsou
„naše“ a ne globální, skrývá naděje. Pokud totiž uvěříme, že ne vše podstatné u
nás určují globální trendy, existuje naděje, že bychom leccos mohli změnit
vlastními silami.
Právo, 10.11.2013