Globální bezdomovectví vyprazdňuje náš lidský svět

V doposud do
češtiny nepřeloženém románu Ignorance
líčí Milan Kundera na příběhu dvou emigrantů, kteří se po více než dvaceti
letech vrací domů, lidskou situaci, kterou bychom mohli popsat jako nemožnost návratu. Irena, žijící ve
Francii, a Josef, žijící v Dánsku, po svém příjezdu do Čech po roce 1989
postupně zjišťují, že jsou zřejmě už navždy cizinci nejen v zemích, do kterých
emigrovali, ale i tam, kde se narodili a 
vyrostli.

Kundera proplétá
svůj příběh s úvahami o bájném Odysseovi, který se vrací po dvaceti letech do
rodné Ithaky, v níž byl králem a o které po celou dobu snil, aby zjistil, že se
tu mezitím stal cizincem. Nejde jen o to, že ho zprvu nepozná ani jeho manželka
Penelopa, která v domnění, že se král už nevrátí, jen těžko odolává tlaku
nápadníků lačnících po Odysseovu trůnu, Kunderu též fascinuje nezájem těch, od kterých
kdysi Odysseus odešel do války s Trójou, o to, co vlastně těch dvacet let dělal.
Zatímco oni žili své životy ve známém prostředí, se svými rituály a
komunikačními kódy, Odysseus se stal součástí zcela jiného kontextu, lidem v
jeho původní zemi natolik neznámého, ba nesrozumitelného, že vlastně ani nevědí,
na co by se ho měli ptát.

Kundera připomíná,
že řecké slovo pro návrat je nostos. Utrpení
se řekne algos. Spojením těchto dvou
slov vznikl pojem nostalgie, což je
vlastně v původním smyslu utrpení zapříčiněné touhou po návratu. Odysseus trpí takovou
touhou po celých dvacet let, dokonce i tehdy, kdy mu krásná Calypso znemožní na
několik let opustit její ostrov. Navzdory tomu, že zde po předešlých strádáních
vede s milující a vášnivou ženou sladký život, je plný nostalgie po rodném
ostrově. A tak se vrátí a stráví s Penelopou zbytek života. Kundera ale, i ze
své zkušenosti emigranta, ví, že nostos
se nemůže takovému navrátilci úplně zdařit. Je zde navždy oněch dvacet let, na
které se nikdo neptá a které Homér zvěčnil v Iliadě a Odysseji.

Irena a Josef zažívají
totéž. Jejich příběhy z emigrace „doma“ nikoho příliš nezajímají. Bývalí
přátelé a členové rodiny, s nimiž se setkávají, mluví nepřetržitě o vlastních
problémech a zážitcích, probíhá mezi nimi dokonce jakési skryté soutěžení o to,
kdo za komunismu víc trpěl, Ireny a Josefa se téměř na nic neptají. Nezajímají
je jejich možná nelehké osudy v emigraci, a nevyužijí dokonce ani
příležitosti dozvědět se něco zajímavého o zemích za železnou oponou, do nichž
Irena a Josef odešli.

xxx

Komunikační
mimoběžnost mezi navrátilci a lidmi, kteří ze země svého původu nikdy neodešli,
ovšem nesouvisí jen s nezájmem těch, co zůstali. I Kundera si ve svém
románu všímá zvláštního procesu, který se zmocňoval myslí emigrantů, kteří
takříkajíc „utekli“, a byli tudíž přesvědčeni, že už se nikdy do své rodné země
nepodívají. Paměť mnohých z nich postupně vytěsňovala nepříjemné zážitky a
zkušenosti, až se časem vraceli ve svých představách jen k idealizované verzi
země, z níž odešli.

Jako jistá korekce pak
sloužily kromě politických zpráv stále častěji i „emigrantské sny“, které zná
každý, kdo žil s pocitem nemožnosti návratu. Člověk se najednou, často z
neznámých důvodů, ocital ve snu zpět v zemi, z níž uprchl, a s hrůzou si
uvědomoval, jakou udělal chybu. Vysvobození z neřešitelné situace obvykle
přineslo jen probuzení v záplavě studeného potu.

Romantické obrazy
země, z níž emigranti odešli, se týkaly všeho možného: architektury, jídla,
konkrétních míst nebo třeba charakteru krajiny. Kundera popisuje, jak Ireně
během dne, třeba při jízdě pařížským metrem, najednou před očima bleskne obraz
české vrchoviny a vzbudí utrpení zapříčiněné touhou po návratu, který není
možný.

Historie ale s námi
hraje občas stejně podivné hry, jako hráli bohové s Odysseem. Kunderovi
emigranti mluví o tunelu dlouhém tři sta let. Mají za to, že odešli navždy,
komunismus bude trvat staletí. Ostatně nejrůznější studie o emigrantech
popisují, jak právě proto se mnoho uprchlíků z komunistického bloku snažilo co
nejrychleji integrovat do nové společnosti potlačujíc stále se vracející
nostalgii tím, že si co nejrychleji vytvářeli nový domov, protože ten původní
už nejspíš nikdy neuvidí.

Jenže úplné
začlenění není v první generaci téměř možné. Jiří Přibáň popsal v eseji U nás ve Walesu (Salon č. XXX, 15. 8.
2013) velmi výstižně, jak i navzdory postupnému srůstání s novou zemí, zůstává
člověk cizincem. V jeho případě jde ovšem o „měkkou verzi“ odchodu
z rodné země: situaci lidí, jako je on sám, kteří neemigrovali, nezpřetrhali
pouta, pouze se kvůli zaměstnání usadili v jiné zemi. Přesto si i on při
opakovaných návratech do Prahy, v níž se narodil a vyrostl, uvědomuje, že se už
nevrací tak úplně „domů“.

Emigranti, jejichž
příběhy líčí ve svém románu Kundera, jsou už ale cizinci napořád. I původní
domov se pro ně stal cizinou svého druhu. Jednou zpřetrhaná pouta už nejde
opravit.

Přibáň poukazuje na
to, že být cizincem skrývá zvláštní svobodu stát se člověkem a skrze tuto
svobodu nalézt i více domovů. Píše, že na rozdíl od těch, kdo mají v určitém
prostoru kořeny a původ, cizinec je od místních pout osvobozen, jako ten, kdo
„přišel později“. Přijít později pak v sobě nese vědomí svobody, protože
cizinec není svázán s místními tradicemi, naopak si od nich může udržovat
zdravý odstup.

I emigranti přišli do zemí,
v nichž se usadili, „později“, což mnohým z nich jistě poskytovalo odstup
a jistý pocit svobody, i když někteří postupně ten odstup ztráceli, protože se
za každou cenu snažili srůst s novou zemí a zapomenout na tu původní.

Jenže komunismus
padl a najednou se otevřela, chtě nechtě, možnost vrátit se, třeba jen na
návštěvu, domů. Při návratu mnozí ale zjišťovali, že „kořeny“ byly vyrvány, že po
odysseovských dvaceti letech přišli tam, kde byli původně doma, také „později“,
že zemi svého původu už nejsou schopni prožívat jako ti, co jsou v ní
doma, že jsou cizinci už všude a navždy.

xxx

Možná
nejplastičtěji mezi spisovateli, kteří během komunismu emigrovali, popisuje
nemožnost najít znovu domov poté, co komunistický režim padl, rumunský
spisovatel Norman Manea v románu Návrat
chuligána
. Manea je občas popisován jako „bytostný emigrant“, člověk bez
kořenů. Usadí se ve Spojených státech, po pádu režimu odjíždí do rodného Rumunska,
tam si ale kvůli předsudkům nemůže neuvědomovat, že je také Žid. Jeho
autobiografický román je tak ze všeho nejvíc pátráním po vlastní identitě.

„Vyhnanství začíná,
když vyjdeš z dělohy,“ píše. Shledává, že jediným útočištěm, které může
ještě nazývat domovem, je mateřský jazyk. Nezbývá mu tedy než si jazyk tahat
všude s sebou jako šnek svůj domeček.

I Manea zažívá při
svém návratu odcizení. Je cizincem ve vlastní zemi, a coby Žid vlastně
dvojnásobným. Odstup, který má od Rumunska i od Ameriky mu sice umožňuje myslet
a mluvit o těchto „rádoby domovech“ s odstupem cizince, zakouší tedy
svobodu, kterou ti, kdo nikdy neodešli, nemají, ale je to svoboda Ahasvera se
šneččím domečkem.

Střet
s realitou podobný tomu, který líčí Kundera nebo Manea, zažívá i Leonora Marty, hlavní hrdinka románu Zjasněná noc Libuše Moníkové, která se,
stejně jako autorka románu, po emigraci usadila v Německu. V románu
se slavná choreografka a tanečnice nakrátko
vrací do vlasti. V duši má uložen obraz „krajiny“ – v jejím případě Prahy
– z doby, než ji opustila. Po návratu je konfrontována nejenom s tím, že tato „krajina“
už neexistuje, ale že nerozumí ani lidem, ani poměrům v té nové, popřevratové.

xxx

Bezdomovectví, které na osudech emigrantů zakoušejících
nemožnost úplného návratu po roce 1989 popisuje Kundera, ovšem s pádem
komunismu zdaleka neskončilo. Naopak, stalo se globálním jevem, stále větší
počet lidí vykořeňuje jak ekonomická globalizace, tak rychlost politických,
sociálních a technologických změn v zemích, kde se dříve po staletí nic neměnilo.

U nás byla – jak se dnes ukazuje – jakousi zvláštní
emigrací pro značnou část občanů i změna poměrů po roce 1989. Nikam ze své
země neodjeli, přesto byli historií katapultováni do jiné, neznámé reality.

Tuto realitu sice mnozí částečně spoluvytvářeli, ale
jelikož v roce 1989 převážil  názor,
že jediným realistickým postupem je převzít již „osvědčený“ model demokracie a
tržního hospodářství, připomínal přechod do nového režimu útěk přes hranice.
Cílem nebylo vytvořit něco nového, co ale navazuje na to předešlé, nýbrž to
předešlé zapomenout, a přizpůsobit se co nejrychleji existujícímu západnímu
modelu.

Jedním z podstatných rysů postkomunismu tak je, že
lidé, kteří strávili svůj celý život nebo jeho podstatnou část
v komunistickém režimu, s jeho rituály, jistotami i kulturními kódy, se
najednou octli v terra inkognita.
Stejně jako spousta skutečných emigrantů nevěděli přesně tito noví
quasi-emigranti v nekriticky přejatém systému, co nová realita znamená a jak
v ní fungovat, snažili se jí však ve vlastním zájmu co nejrychleji
přizpůsobit.

Nostalgie po kultuře a dalších produktech z dob
komunismu je pro tuto ztracenou generaci svého druhu hledáním ztraceného
domova. I tito lidé se potýkají s neporozuměním, které zažili emigranti:
těm, do jejichž země se pomyslně přistěhovali, tedy mladší generaci již
vyrostlé v nových poměrech a demokratům ze Západu, nedokáží stejně jako
kdysi skuteční emigranti vysvětlit, co jim vlastně schází. Navíc stesk po
bývalém „domově“, i když byl nesvobodný, nemohou ani příliš projevovat, pokud
nechtějí být kritizováni z pozic prvoplánového antikomunismu.

I oni, když se pokoušejí o nostalgický návrat do
minulosti, zjišťují, že jejich bývalý „domov“ je už jen fikcí, existující pouze
v podobě normalizační televizní, filmové a hudební produkce ve virtuálním
prostoru, který jako v nějaké zoologické zahradě vytvořila „pro pamětníky“
média nového režimu. Přímo mezi lidmi pak existuje tento ztracený „domov“ jen
generačně. Ti, kdo „to všechno zažili“, zapomínají to špatné a nostalgicky
vzpomínají jako Kunderova Irena, a pak jsou tady ti mladší, kteří si tento
domov svých rodičů nepamatují a nedokáží ho v radikálně změněné
společnosti ani pochopit.

Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že generační
předěly existovaly vždy. Jenže ve společnostech, které neprošly náhlými
revolučními zvraty, mladší generace revoltuje proti rodičům, aby nakonec
přijala jejich svět, i když třeba v mírně pozměněného podobě. „Domov“
zůstával zachován.

Chorvatský filosof Boris Buden ve své knize Konec postkomunismu popisuje bezčasí
postkomunismu: vykořeněnost lidí, kteří jsou považováni Západem za studenty
demokracie bez schopnosti složit z ní „maturitu“, přičemž za svět,
v němž vyrostli a strávili leckdy větší část života, se mají jaksi povinně
stydět. Starý domov zmizel a nový je
jen utopií. Když se skrze komunistické retro mnozí vracejí do svého mentálního
domova, je z toho jen kýč.

 

xxx

Dvacáté století s jeho obludnými režimy vytvořilo
generace bezdomovců v širším slova smyslu. Pád komunismu byl jen jedním
z historických zvratů, kdy se lidé vraceli z vyhnanství, vlastně jen
proto aby zjistili, že původní domov zmizel. Jejich zkušenosti a zážitky jsou –
stejně jako navrátilců z obou světových válek, z koncentráků či
gulagů – nesdělitelné.

Jiné verze tohoto traumatu se ale dnes odehrávají
v podobě osudů stovek milionů lidí migrujících za prací nebo prchajících
před útlakem a násilím po celém světě. 

Samotný pojem „domov“ se přitom drolí pod náporem
globalizace. Změny jsou leckde natolik rychlé, že to, co bylo ještě včera
důvěrně známé, dnes už neplatí. Svět je plný nostalgie, touhy po návratu domů,
který je už nemožný nejen v podobě návratu k tradicím a mizejícím
kulturám, ale i v podobě nesdělitelnosti toho, co migranti zakoušejí při
putování za něčím „lepším“.

V globalizovaném světě narůstá počet vykořeněných
cizinců, kteří se už nemají kam vrátit. Získávají sice zásluhou této své
podivné situace jistý odstup a svobodu, jak píše Přibáň, jenže své poznatky
nemají s kým sdílet. V zemích, kam odešli, jsou „cizinci“, když se
vrací „domů“, zjišťují, že jim málokdo rozumí.

Kundera píše o emigrantském bezdomovectví, které je ale v hroutícím
se černobílém světě dříve proti sobě stojících bloků jen syndromem něčeho
závažnějšího: hroutící se srozumitelnosti světa jako domova. Geniálně popisuje
tento chaos masového bezdomovectví, do něhož se řítí moderní svět, nikoliv Odyssea Homerova, ale ta z pera Jamese
Joyce.

Odehrává se sice v jeden konkrétní den v konkrétním
místě, v Dublinu, ale řídí se v osmnácti částech strukturou i logikou
Homérova eposu, v němž je hlavní hrdina, Leopold Bloom, syn
středoevropského Žida, který si vzal irskou protestantku, novodobým
Odysseem. Poslední kapitola se jmenuje, jak jinak. Nostos.

Karl Jung
trefně popsal to, co se zjevuje v tomto marném hledání domova člověkem nové
doby, takto:
V Odysseovi vplývá
nekonečný, bezdechý svět trosek do skutečna, tj. do vesmíru neslýchaných
vzdechů a nářků a neprolitých slz, neboť utrpení se samo zalklo a své estetické
‚hodnoty‘ začalo zjevovat nekonečné rumiště…

 

Ano, svět, v němž mizí domov, v němž
se vše stává marnou a bolestně prožívanou snahou o nostos, tedy
nostalgií po již neexistujícím, je jen nekonečným rumištěm. Z našeho
„lidského světa“ se stává jen bezdechý svět trosek.

Právo, Salón, 21.11.2013 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..