Česká politika jako permanentní kampaň

Povolební vyjednávání o sestavení
vlády mohou být složitá i v mnohem zavedenějších demokraciích, než je ta
česká, jak před časem předvedla Belgie, kde sestavování vlády trvalo 18 měsíců.
Anebo jak nyní předvádí Německo.

U nás situaci navíc komplikuje silné
postavení komunistické strany, která má na centrální úrovni mizivý koaliční
potenciál. Po nedávných předčasných volbách se ke komplikacím přidal i výrazný
úspěch antipolitického hnutí ANO, které si takříkajíc za pochodu ujasňuje, co
vlastně chce dělat.

V čem se ale ANO neliší od
politicky zavedené sociální demokracie a lidovců je kontraproduktivní
neschopnost českých politiků přestat den po volbách jednat tak, jako by
pokračovala volební kampaň. Jakási předvolební kampaň se u nás vede vlastně
nepřetržitě.

Projevuje se to i tehdy, kdy už
je vláda většinově ustavena. Jak vládní tábor, tak opozice si neustále cosi hystericky
vyřizují přes média, každé jednání Poslanecké sněmovny, které přenáší televize,
se zvrhne v přehlídku silných prohlášení a občas i rádoby vtipných, ve
skutečnosti dosti trapných výpadů.

V tomto permanentním
potírání protivníků pak téměř zcela chybí snaha různých politických táborů si
spolu sednout a řešit konstruktivně problémy země. Kvalitní fungování státu a
koncepční řešení velkých ekonomických i sociálních výzev v těchto orgiích
hašteřivosti ustupují na druhou kolej.

Politické jednání, které ze všeho
nejvíc vypadá jako další volební kampaň, bohužel neustává ani při jednání o
sestavení vlády.  Politici si nejen
neustále něco vzkazují přes média, ale pouštějí se i do misí, které vypadají
mnohem více jako pokusy sbírat voličské preference pro případné příští volby a
řešit vnitrostranické problémy, než jako seriózní pokusy o vyjednávání.

Odstrašujícím příkladem jsou
nejen prohlášení ANO, že se chce „zeptat svých voličů“ na své povolebním kroky.
Od populistického nesystémového hnutí asi nemůžeme ani nic jiného čekat.

Odstrašujícím příkladem jsou
bohužel i silácká prohlášení ČSSD na adresu církevních restitucí. Lze pochopit,
že se předseda ČSSD Bohuslav Sobotka snaží vyrobit pro sebe alibi, použitelné
proti stranickým oponentům, že dělá vše, co je v jeho silách. Jenže v situaci,
kdy ČSSD zjevně nemá sílu na to, aby v koalici, o kterou stojí, mohla
církevní restituce změnit, se jeho silná slova na adresu církví jeví spíš jako
kampaň, než seriózní jednání o vládě.

Všichni víme, že církve
neustoupí. A neustoupí ani lidovci, kteří coby „klidná síla“ mohou jen klidně
opakovat, že změnu restitucí nejenže neměli v programu, ale že zákon byl
už schválen a potvrzen Ústavním soudem. Jedinou šancí ČSSD změny prosadit je
dohoda s lidovci o tom, že koalici nezbortí v případě, že ČSSD změny
prohlasuje ve Sněmovně se stranami, které nebudou v koalici. Na to ovšem
lidovci nepřistoupí s jednoduchou výmluvou, že podmínkou jejich koaliční
spolupráce s ČSSD je, že ta nebude spolupracovat s KSČM.

Základní parametry vyjednávání
jsou tedy známé. Pokud se něco dá v tomto i dalších sporných bodech
vyjednat, lze toho dosáhnout jen skutečným jednáním, nikoliv masírováním
protivníků i veřejnosti přes média. A pokud se kompromis vyjednat nedá, pak se
buď strany musí dohodnout, že se nedohodnou, a řešení v dané oblasti tudíž
odloží, anebo že spolu nemohou vládnout.

 Všechno navíc vypadá jako
pokračování volební kampaně, z níž je ovšem česká veřejnost už opravdu unavená.
Těžko říct, proč si politici myslí, že u voličů skórují, když se místo vládnutí
nebo seriózního vyjednávání o stabilní vládě, chovají, jako by už zase vedli
volební kampaň.

Právo, 23.11.2013 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..