Okolo profesora Tomáše Halíka-kněze,
náboženského filozofa a jednoho z nejznámějších českých veřejných
intelektuálů—se rozhořel spor, který je zajímavý především pro svoji absurditu.
Shrneme-li, jistý doktorand, jehož konspirační teorie Halík kritizoval, napsal
Radě pro výzkum, vývoj a inovace, že Filozofická fakulta UK, kde Halík
přednáší, neprávem přihlásila 14 Halíkových děl do centrálního registru, který
slouží k rozdělování peněz na podporu výzkumu. Halíkova díla nejsou prý
dostatečně „vědecká“.
Premiér Jiří Rusnok, který je
z titulu své funkce předsedou zmíněné Rady, stěžovateli odepsal, že
výsledky Halíkovy práce budou z registru odstraněny. To vyvolalo
v části odborné obce pobouření. I proto, že na takové rozhodnutí má právo
pouze Rada. Premiér pak přes svou mluvčí vzkázal, že ho odborná veřejnost
špatně pochopila, a že skutečně rozhodne až Rada. Ukázalo se ovšem, že odstranění
Halíkových děl z registru mezitím odhlasovala Komise pro společenské a
humanitní vědy, která je poradním orgánem rady.
Celé to připomíná nedávný trapný
incident, v němž Vědecká rada
UK nedoporučila, aby italský sémiolog,
filosof a spisovatel Umberto
Eco obdržel od univerzity čestný doktorát, protože se jí jeho dílo nejevilo
jako dostatečně vědecké. Anebo dřívější incident, v němž ekonom Tomáš
Sedláček neuspěl napoprvé při obhajobě doktorátu, protože ani jeho práce prý
nebyla dostatečně vědecká. Co na tom, že se rozšířená knižní podoba této
myšlenkově provokativní práce stala pod jménem Ekonomie dobra a zla českým i zahraničním bestsellerem, jakož i
nositelem mnoha mezinárodních ocenění.
To samé
platí o Halíkovi. Jeho údajně nevědecká díla sbírají mezinárodní ocenění a jsou
překládána do světových jazyků. Slouží jako učební materiály na univerzitách o
poznání prestižnějších, než je ta, která odmítla udělit doktorát Ecovi.
Potíž je
v tom, že „vědeckost“ děl ve společenských a humanitních vědách je
kritérium značně ošidné. Napsat práci či knihu, která nepřinese jedinou
originální myšlenku, ale má potřebný poznámkový aparát, jmenný rejstřík, či
citace, dokáže leckdo. Být autorem díla, které svými neotřelými myšlenkami
provokuje nebo alespoň nabízí nové souvislosti, a je známé za hranicemi země,
vyžaduje kromě rutiny i intelektuální originalitu.
Jisté je,
že členy různých komisí, kteří vynikají především schopností navigovat
v akademickém provozu a méně už originalitou, lidé jako Halík provokují.
Kdyby bylo na nich, neměli by zřejmě šanci dostat se do našeho „vědeckého“
registru autoři jako jsou Jung, Nietzsche,
Kierkegaard, Freud a mnozí další myslitelé, kteří psali řadu svých děl ve formě
esejů. Ostrouhala by i leckterá kniha Tomáše Masaryka nebo Jana
Patočky.
Bohužel
případ Halík, jak to v Česku bývá, nelze odpreparovat ani od politických
reálií. To, že žádosti na vyřazení Halíkových knih z registru vědeckých
děl tak překvapivě rychle vyhověl premiér Rusnok, ač se později opravil, se jen
těžko odděluje od skutečnosti, že Halík patří k významným kritikům
prezidenta Zemana, jehož je Rusnok pravou rukou. Ano, toho prezidenta, který
před časem odmítl předat profesorskou hodnost jinému svému kritikovi, Martinu
Putnovi.
I kdyby ale
v kauze Halík přece jen nehrály roli politické motivy, pro Česko jistě
není dobrým vysvědčením, že autora tohoto textu se na kauzu Halík dotázalo hned
několik zahraničních novinářů s automatickým předpokladem, že se jedná
nikoliv jen o další trapný projev českého akademického Kocourkova, s jeho
dotační a grantovou džunglí, ale o nepřímé vyřizování politických účtů.
Právo, 26.11.2013