České lustrační pokrytectví

Diskuze o tom, zda lídr hnutí ANO
Andrej Babiš potřebuje lustrační osvědčení k výkonu ministerské funkce, je
jen dalším příkladem pokrytectví, do něhož náš veřejný diskurz opakovaně
zabředává proto, že jsme se po roce 1989 nedokázali čelem postavit
k minulosti.

I lustrace byly bohužel
konstruovány spíše jako pohodlný útěk společenské většiny před minulostí, než
jako autentické vyrovnání s ní.  Byl
to falešný nástroj morálního vyvinění, protože kolektivně potrestal jednu
společenskou skupinu coby hlavního viníka z dob bývalého režimu.

Příslušnost k této skupině „potrestaných“
 byla přitom v případě spolupracovníků
bývalé StB  v zákoně definována  nikoliv podle skutečné míry zavinění, ale
prostě tak, že byl člověk jako spolupracovník evidován.

Stejným způsobem tak byli
potrestáni ti, kdo byli skutečnými aktivními agenty, tak ti, kteří byli ke
spolupráci třeba donuceni právě výše zmíněnými agenty.  Ti, jejichž jména nebyla v seznamech, mohli tvrdit,
že si s režimem nezadali.

I kvůli této pokrytecké morálce
mnozí odborníci argumentovali, že s režimem, který vyžadoval „kolaboraci“
na mnoha různých úrovních, by bylo lepší se vyrovnat s pomocí veřejných diskusí
a „komisí pravdy“, jichž využili třeba v Jižní Africe.

Lustrační zákon bylo možné do
jisté míry obhájit jako revoluční opatření, chránící nové demokratické zřízení.
„Dočasnost“, která trvá 22 let, je ovšem nesmysl. Proti komu a čemu nás
lustrační zákon chrání dnes?

Nejrůznější kmotři, tuneláři,
lidé s pochybnými  miliardami ve švýcarských bankách a další šíbři
polistopadového režimu mají většinou „lustrák“ čistý jako lilium. Navíc ho
k ničemu nepotřebují. Je směšné, když část politické třídy s klidem přijímá,
že je údajný bývalý spolupracovník StB „jen“ vlivným miliardářem a mediálním
magnátem, ale protestuje, když má být ministrem.

Jelikož není zcela jasné, zda
požadavek na lustrační osvědčení pro ministry vyplývá ze zákona, je dalším
pokrytectvím, když právě v této otázce se prezident Zeman hodlá držet „idiotských“
zvyklostí.  Mimochodem tentýž Zeman,
kterého politicky stvořil bývalý funkcionář KSČ Miroslav Šlouf.

Používat takové lidi jako
„lobbisty“ či poradce, nebo dovolit lidem, kteří evidentně spolupracovali
s StB, aby se stali významnými podnikateli, je v České republice v pořádku.
Zato jmenovat ministrem 24 let po pádu komunismu někoho, jehož aktivní
spolupráci s StB je těžké prokázat, prý nejde.

K tradičnímu českému
pokrytectví v této otázce patří i ustaraná vyjádření stran bývalé vládní
pravice, že by kupříkladu v Německu nebylo možné, aby se bývalý agent
gestapa stal ministrem. Takové srovnání je hrubě urážlivé. Babiš byl
v nejhorším případě informátorem pozdně normalizační ekonomické rozvědky,
nikoliv aktivním agentem tajné policie někdy v 50. letech, kterou by snad
s gestapem šlo srovnat. Kdo ten rozdíl nevidí, nemá o vyrovnání
s minulostí co diskutovat.

Je příznačné, že právě
moralizující pravice, která se uchyluje k takovým nehorázným srovnáním, velkou
měrou napomohla k tomu, že dodnes nemáme zákon o státní službě, který by jasně
stanovil kritéria profesní a morální bezúhonnosti, a učinil z lustračního zákona
nepotřebnou veteš.

 Přitom zejména ODS dojela
politicky na to, že se nechala ovládat lidmi, kteří by sice byli zřejmě schopni
předložit bezvadná lustrační osvědčení, takže je nikdo nemohl srovnávat s gestapem,
ale jejichž „podnikatelské“ praktiky by byly „chloubou“ každé mafie. Ve
srovnání s těmito lidmi se Babiš jeví učiněný vzor podnikatelské a lidské
korektnost—a to dokonce i v případě, že by se ukázalo, že spolupracovníkem
bývalé ekonomické rozvědky opravdu byl.

Právo, 27.11.2013 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..