V právě
vyšlém českém překladu knihy pod názvem Násilí
je její autor, globální filozofická celebrita Slavoj Žižek, jako vždy nejen provokativní,
ale i inspirativní. Jednou takovou pasáží je bezpochyby úvaha, že převládající
formou dnešní politiky je postpolitická
biopolitika,která je jednou z hlavních příčin úpadku tradičních
politických stran.
Žižek
upozorňuje, že postpolitická je taková „politika“, která prohlašuje, že
opustila veškeré staré ideologické souboje a namísto toho se soustředí na
expertní management a administrativu.
Biopolitika
má zase za svůj primární cíl regulaci bezpečnosti a blaha lidských životů. Překrytí expertní postpolitiky a biopolitiky
znamená, že politika je zredukována na efektivní správu života. Jejím cílem
je bezproblémový „provoz“. Politické
strany, které chtějí zajišťovat takový provoz, nevzbuzují ovšem už žádné vášně,
navíc jsou ovládány částmi tohoto provozu, jako jsou velké peníze.
Jediným
nástrojem, jak do této sféry vnést vášeň a aktivně mobilizovat masy lidí je
strach—základní prvek dnešní subjektivity. Zatímco tradiční politika byla
založená na souboru univerzálních axiomů, „postpolitická biopolitika“ odmítá samotnou dimenzi politična.
Uchylue se ke
strachu jako svému nejzazšímu mobilizačnímu principu: strachu z imigrantů,
strachu ze zločinu a terorismu, strachu z „bezbožné“ sexuální zvrácenosti,
strachu z nadměrného státu, strachu z ekologické katastrofy, nebo
strachu z obtěžování. V pozdně
kapitalistické společnosti tak jako základní lidské právo postupně vyvstává—coby
protiváha formálně deklarované liberální tolerance–právo nebýt obtěžován, neboli právo udržovat si bezpečnou
vzdálenost od ostatních.
Toto stále
silnější vymezení politiky jako nástroje, který nás má chránit od něčeho, co
nám potenciálně nahání strach, spíše než nástroje, který má skutečnost aktivně
měnit, je jedním z paralyzujících prvků dnešních západních společností. Je
paradoxně výrazem poměrného blahobytu širokých středních vrstev, které cítí, že
v procesu globalizace se jejich blahobyt nenávratně zmenšuje,otřásá a přesouvá
do jiných částí světa, přičemž politické strany národních států s globálním
trhem moc nenadělají. Co ještě zdánlivě dělat mohou, je bránit status quo–i na
úkor těch „druhých“, sociálně slabších ve vlastních společnostech.
Politika
strachu, z níž těží nejrůznější nová antipolitická hnutí, není skutečným
řešením problémů. Tím by mohl být jen návrat k aktivní, skutečné politice,
což se nemůže pro změnu obejít bez návratu k vášni pro ideje, ba
v jistém slova smyslu pro „ideologie“. A také bez překonání onoho
postmoderního téměř „lidského práva“ v podobě udržování si bezpečné
vzdálenosti od druhých–zvlášť když nejsou jako „my“.
Skutečná
politika znamená v nejhlubším slova smyslu odvahu angažovat se za změny, i
pro ty druhé, nikoliv pouhé živení strachu z druhých a
z nezvladatelných „procesů“. Strach, jak známo, nakonec často plodí
násilí. Zásadní otázkou proto je, zdali stále více ustrašený západní svět ještě
může tuto otočku zvládnout bez nějaké nové vlny násilí, s nímž má bohužel
ve své historii v časech krizí bohatou zkušenost.
Právo, 3.12.2013