Poslední průzkumy veřejného mínění ukazují poměrně značný úbytek podpory pro prezidenta Miloše Zemana – a to dokonce i mezi voliči, kteří ho v prezidentské volbě volili. Sociologové vysvětlují mizící prezidentovu popularitu kupříkladu tím, že Zeman podle mínění mnohých voličů neprezentuje svůj úřad důstojně. Citují konkrétně prezidentovy problémy s alkoholem a agresivní chování.
Za úvahu ale stojí i možné obecnější důvody ztráty prezidentovy popularity. Jedním z nich je skutečnost, že prezident Zeman nenaplnil očekávání české veřejnosti, že bude v nejvyšším státním úřadě působit jako jistá záruka politické stability.
Většina veřejnosti si sice jistě uvědomuje, že prezident nemůže být úplně nadstranický – zejména po zavedení přímé volby. Přesto ale od prezidenta očekává, že bude dění na politické scéně moderovat a že bude spíše spojovat, než rozdělovat.
Zeman ovšem na tuto roli téměř zcela rezignoval. Nejenže svým svérázným výkladem ústavních pravomocí rozkolísal ústavní systém do té míry, že odborníci i političtí oponenti prezidenta začali varovat před plíživým posunem k poloprezidentskému systému, ale především svými kroky nepřispěl k větší politické stabilitě.
Jmenování odbornické vlády Jiřího Rusnoka se zpočátku sice jevilo jako rychlý a úspěšný Zemanův manévr, který měl zemi vyvést z politického chaosu po pádu Nečasovy vlády, jenže se postupně stále více ukazovalo, že za fasádou odbornosti se především skrývají nejrůznější osobní vazby na prezidenta a jeho okolí. Když pak hned několik ministrů kandidovalo ve volbách za Stranu práv občanů – Zemanovce, přičemž tato strana utrpěla volební fiasko, bylo třeba i jen zdání „odbornosti“ jako hlavního kritéria pro sestavení vlády pryč.
Když po tajné schůzce některých představitelů sociální demokracie s prezidentem došlo ve straně den po volbách k pokusu odstranit z jejího čela Bohuslava Sobotku, bylo zřejmé, že prezident sleduje spíše vlastní agendu, než že by chtěl přispět k stabilnímu politickému řešení.
Zeman se pak, údajně kvůli zraněnému kolenu, stáhl na několik týdnů do ústraní, což většina občanů na jedné straně jistě chápala jak opatření, které je nutné pro prezidentovo zdraví, ale na straně druhé se těžko smiřovala s tím, že prezident zcela chybí při hledání nějakého stabilního povolebního řešení.
K pozitivnějšímu vnímání prezidenta jistě nepřispělo ani jeho prohlášení, že premiéra bude oficiálně jmenovat, teprve až si zraněné koleno vyléčí, protože by jinak byl jmenovací akt nedůstojný. Velká část veřejnosti to mohla ve světle Zemanových předešlých kroků vnímat po právu spíše jako snahu zdržovat ustavení politické vlády.
Pokud bude chtít prezident pokles své popularity zastavit, měl by možná zvážit, že česká veřejnost je unavená neustálou politickou nestabilitou a absencí rozumného vládnutí. Pokud by našel způsob, jak konstruktivně přispět k vytvoření politické vlády bez toho, že bude dál prosazovat vlastní agendu a přispívat k vytváření politických krizí, může podporu veřejnosti získat zpět.
Pokud bude naopak pokračovat v kontroverzní a destabilizující politice, kterou praktikuje od nástupu do funkce, bude nejen dál ztrácet podporu, ale může nakonec dát politickým stranám dost důvodů, aby se sjednotily k nějaké ústavní změně omezující jeho pravomoci.
ČRo Plus, 4.12.2013