O koaličních jednáních se v
médiích často diskutuje tak, jako by šlo o nějaký sportovní zápas, v němž
diváci dychtivě sčítají body svých politických favoritů v boji o vládní
křesla a programové priority. Ekonomizace myšlení, která dominuje už od 90. let
českému veřejnému prostoru, plní média úvahami „odborníků“, jaké (ne)zvýšení
kterých daní je zaručenou prohrou či vítezstvím pro tu kterou stranu.
Místo této poněkud jalové redukce
všech podstatných sociálních zájmů na ty ekonomické a pojímání politiky jako
fotbalového zápasu by možná neškodilo se ohlédnout zpět. Lze totiž
argumentovat, že zatímco vládní koalici pod vedením Petra Nečase jistě poškodila
asociálnost a ekonomický neúspěch jejích reforem, mnohem více ji poškodil
arogantní styl vládnutí, opakované skandály, jen předstíraný boj s korupcí
a nefungující stát.
Sečteme-li volební výsledky ČSSD
a komunistů, zdá se, že jasnou „levicovost“ jako prioritu příští vlády chtělo nakonec
jen zhruba 35 procent voličů. Průzkumy sice dlouho ukazovaly, že by obě strany mohly
spolu získat většinu, ale když pak pod tlakem „levicového“ prezidenta začala
ČSSD předvádět ve svých řadách konfrontační politiku, které měli lidé v představení
vládních stran už plné zuby, tato většina se vypařila.
Hlavním volebním mottem se stal
odpor k jistému typu politiky. Nová hnutí nakonec uspěla na úkor
tradičních stran právě proto, že dokázala voliče přesvědčit, že politiku snad
mohou dělat jinak.
Jinými slovy: většina voličů
volila podle jiných kritérií než pravicovost či levicovost. Měli především už dost
tupé konfrontace pro konfrontaci, vládní nekompetentnosti, arogance i nevýkonné
státní správy a chabé vlády zákona.
Současnou společenskou poptávku vystihl
přesně Alexandr Mitrofanov v textu „Pracně vystavěné kruhy“ (Právo, 13.12.2013), když napsal, že
úkolem nové koalice je rehabilitace politiky jako práce a spolupráce, politiky
bez velkých gest, praktikované podle schématu vyjednal–zavázal se—udělal
Pokud tímto prizmatem dosavadní
činy rodící se koalice poměříme, zdá se, že se blýská na lepší časy. Jednání
jsou neteatrálně věcná, vedená vůlí se dohodnout. Finální verze koaličního
programu je vpravdě demokratickým kompromisem, uměním možného, ať už o ni budou
ideologové zprava i zleva tvrdit cokoliv.
Koalice se proto nakonec
s velkou pravděpodobností dohodne i na smysluplném rozdělení křesel ve
vládě. Zbortit už dosaženou dohodu kvůli křeslům by v atmosféře
převládající společenské poptávky po konstruktivní politice nejen všem třem
stranám výrazně uškodilo u voličů, ale způsobilo by další obrovskou politickou
krizi.
Toho by si měl být vědom i
prezident Zeman. Ve slibné atmosféře dělnosti a kompromisu, kterou dokázaly
koaliční strany vytvořit, je veřejnost teď ze všeho nejméně zvědavá na to, zda
prezident míní, že ten či onen v navrhované vládě není odborníkem podle
jeho gusta. Koneckonců jeho vlastní strana– extenze agresivních politických
metod současného Hradu–ve volbách totálně propadla
I prezidentovy vlády „odborníků“
má veřejnost už po krk. Nejen kvůli její sporné legitimitě, ale z velké
části proto, že je jen pokračováním arogantních manýrů předchozí vlády
politické. Je prostě nejvyšší čas nastolit v české politice minimální míru
slušnosti, a pokud to prezident nepochopí, bude jeho vliv
dále upadat.
Právo, 14.12.2013