(Ne)řecká česká cesta

Mnozí neoliberálně
orientovaní komentátoři a ekonomičtí analytici po vzniku vlády Petra Nečase
podporovali politiku škrtů. Navázali na předvolební kampaň pravicových stran,
která strašila tzv. „řeckým scénářem“. V něm se Česká republika měla,
podobně jako Řecko, brzy octnout na pokraji státního bankrotu, pokud nezačne
okamžitě šetřit.

„Škrtformy“
Nečasovy vlády podvázaly investice a spotřebu, což vedlo k zadušení
možného ekonomického růstu a následné recesi. Navzdory deklarovanému boji s korupcí
ovšem nadále odtékaly desítky miliard do kapes „podnikatelů“ parazitujících na
státních zakázkách. Vládní „reformy“ zároveň štědře nadělovaly tu soukromým
penzijním fondům, tu církvím, a ministři nešetřili ani na tučných odměnách pro
prý těžce pracující poradce. Státní zadlužení se během tříletého působení vlády
enormně zvýšilo.

Je proto podivuhodné
sledovat, jak mnozí z komentátorů oslavujících před třemi lety politiku vlády,
která následně totálně zkrachovala, dnes kritizují koaliční dohodu rodící se
vlády. Koaliční program prý slibuje věci, na které vláda nebude zaručeně mít.

Pokoušet se
získat pro státní rozpočet víc peněz ucpáním děr, kterými zbytečně odtékají
peníze, nebo lepším výběrem daní, je prý naivní. Dokonce si můžeme přečíst
ironické stati o tom, jak se sociální demokracie zpronevěřuje své levicovosti,
když nedokázala prosadit okamžité zvýšení daní.

Posuzování
programu příští vlády se tak opět ocitá v zajetí ekonomizujícího pohledu
na svět, z něhož kdysi vycházelo i strašení „řeckou cestou“. Ta ovšem ve
skutečnosti byla především politickým problémem.

Drancování řecké
stání kasy úzce souviselo s politickou kulturou totální řevnivosti mezi
politickými stranami, v jejímž stínu se ve velkém neplatily daně , bujela
korupce a kvetla předražená státní správa, ovládaná politiky.

Nečasova
vláda, která  tak obětavě zemi chránila
od ekonomické katastrofy podobné té řecké, v politické rovině udělala
z České republiky učiněné „Řecko“ z dob, které vedly téměř ke
státnímu bankrotu.

Zatímco se
teprve ukáže, zda nová koaliční vláda bude skutečně schopná najít peníze na své
různé sliby, od „řecké cesty“ se významně odchýlila už  tím, jak si zatím počínala v jednáních o programu.
Tedy nekonfrontačně, bez velkých ideologických výkřiků. Kompromis přestal být
špinavým slovem.

Zásadní otázkou
pro Českou republiku totiž není, zda (ne)vzrostou ty či ony daně, bude se tam
či jinde šetřit, nebo zda poněkud vzroste rozpočtový deficit. Zásadní otázkou
je, zda se podaří nepokračovat v politice , kterou někteří politologové
označují jako středomořský model. Tedy v politice,v  níž vládne
konfrontace, skandály, zpolitizovaná státní správa a nekompetentnost vládnutí.

Jde především
o to, zda se podaří vytvořit politické prostředí, které je založeno spíše na dělnosti
a kompromisech okolo politického středu, tak jak to vidíme kupříkladu
v sousedním Německu. Nemá smysl si  ale samozřejmě dělat velké iluze. Česká
politika se může kdykoliv opět vydat plnou parou na „řeckou cestu“.

Dosavadní programová
jednání rodící se koalice byla dělným a slušným kompromisem navzdory sýčkování
komentátorské pravice, takže dávala přece jen jakousi naději, že se s příští
vládou vymaníme z onoho druhu politického marasmu, který  na jihu Evropy nakonec přispěl i k vážným
ekonomickým problémům. Zbytečné hádky o rozdělení křesel ve vládě nás naopak „řecké“
cestě  zase přiblížily.

 Nejzásadnějším
krokem na cestě „pryč od Řecka“  nejsou
tupé škrty a experimenty na občanech, jak je předvedla Nečasova vláda, ale vytvoření
fungujícího státu. A ten se v konfrontačním prostředí, v němž se
každá strana řídí heslem, „urvi si,c o můžeš“, vytvořit nepodaří.

Právo, 19.12.2013 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..