V čem je smysl Václava Havla

Dvouleté
výročí úmrtí Václava Havla zahltilo média řadou reflexí, které si všímají
různých aspektů jeho dědictví. Zatímco v českém kontextu se nemalá část
mediální pozornosti soustřeďuje na rekapitulace událostí, které následovaly po
tom, co se zpráva o Havlově úmrtí rozletěla do světa, ve světových médiích se
na Havla vzpomíná především ve světle jeho politického a filozofického
dědictví.

Z českých
médií se můžeme kupříkladu dozvědět, že zatímco v zahraničí zůstává Havel
velkým jménem, u nás je pohled na něj rozporuplnější. To je známá věc, otázkou
ovšem je, do jaké míry k tomu přispívají právě  i česká média, která se do hlubších rozborů Havlova
odkazu příliš nepouštějí a raději se kupříkladu věnují mírně ironickým
reportážím o tom, co se kde po Havlovi podařilo a nepodařilo pojmenovat.

Možná
nejzajímavějším textem na téma Havel v den druhého výročí jeho úmrtí tak není
úvaha domácí provenience, ale velký text polského autora Slawomira
Sierakowskeho, v mezinárodním vydání The New York Times.

Sierakowski
si všímá řady podstatných aspektů Havlova uměleckého, disidentského i
politického působení. Všímá si zejména jeho odporu proti jakémukoliv
fundamentalismu a dogmatismu.

Cituje
Havlovo hořce ironické vyjádření, v němž se kdysi podivil nad tím, jak ho
čeští novináři– v 90. letech hromadně zapálení pro budování kapitalismu
s pomocí neviditelné ruky trhu–označili za levičáka proto, že opakovaně
varoval před tržním fundamentalismem. Co na tom, že Havel bojoval
s fundamentalismem celý svůj život.

Byl dávno
před rokem 1989 citlivý k jazyku fundamentalismu a dogmatismu. Už většina
jeho her byla výsměchem tomuto jazyku. Pokračoval v tom i jako disident
v době normalizace.

Není proto
divu, že mu bylo v 90. letech stále podezřelejší černobílé vidění světa ,
které se nekriticky pojilo s budováním kapitalismu u nás. Stejně tak mu
byla protivná redukce všeho na ekonomizující myšlení. Nesnášel bezduchou
uniformitu, a tou pro něj byl v nových poměrech příklon k řešením,
která byla jakýmsi marxismem naruby. Historie už neměla být organizována–a
dnešek doveden k lepším zítřkům–skrze údajně vědeckou ideologii, ale skrze
působení neviditelné ruky trhu.

Havel byl
prostě už svým založením člověk, který se vzpíral takovým obludným klišé.
Bezmocnými cokoliv změnit k lepšímu se stáváme teprve tehdy, když
podlehneme bezmyšlenkovité konformitě s jediným v dané době uznávaným
pohledem na svět. Podle Havla ale bezmocní mají ve skutečnosti velkou moc,
pokud prohlédnou svoje bezduché přikyvování danému společenskému provozu jako
lež. 

Pravdivě tak
předejmul i naší dnešní situaci. Masová nespokojenost s poměry souvisí do
značné míry s jevem, který analyzoval už v Moci bezmocných v éře
vrcholící normalizace.

 

Většina lidí
si přeje jakousi politickou, možná i společenskou změnu, ale zároveň nejsou si
ochotni připustit, že by nejprve museli začít u sebe. Museli by kupříkladu zkoumat,
zda k nezměnitelnosti poměrů nepřispívají tím, že žijí ve lži—jak ve
vztahu k české národní i vlastní minulosti, tak ve vztahu přítomnosti. A
že tak nejsou ve skutečnosti oponenty provozu, proti kterému povrchně
protestují třeba volbou podivných stran, ale jeho součástí.  

ČRo Plus, 18.12.2013

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..