V příštích týdnech se
víceméně rozhodne o povaze politického režimu u nás. Podle mediálních zpráv
totiž prezident Miloš Zeman zřejmě skutečně zamýšlí testovat, kam až může zajít
při sestavování nové vlády. Jeh úřad se už vyzbrojil posudkem z pera Jana
Bárty, ředitele Ústavu státu a práva Akademie věd, podle něhož prezident může
odmítnout ministry, které mu navrhne premiér.
Sociální demokracie prý zvažuje
možnost, že by v takovém případě vyvolala s prezidentem kompetenční
spor u Ústavního soudu. To ovšem předpokládá, že předseda ČSSD Bohuslav Sobotka
bude jmenován premiérem.
Zeman má zatím větší manévrovací
pole, protože kupříkladu může požadovat závazný seznam ministrů ještě před tím,
než Sobotku jmenuje. Pokud budou na seznamu jména, která se mu nelíbí, může se
jmenováním Sobotky otálet anebo jmenovat někoho jiného.
Sobotka by zase teoreticky mohl přinést
takový seznam ministrů, jaký se Zemanovi bude líbit, nechat se jmenovat
premiérem, a pak mu předložit seznam ministrů, které chce on. Takovéto
„podrazy“ mezi nejvyššími ústavními činiteli jsou ovšem už na první pohled
nedůstojné. Udělaly by s nás skutečnou banánovou republiku.
Pokud Zeman tedy skutečně hodlá
vetovat některé ministry, bylo by v zájmu země, aby se souboj odehrál
podle pravidel hry. Tedy aby Zeman jmenoval po ukončení koaličních jednání
premiérem Sobotku, na němž se shodla vládní koalice. Pokud pak skutečně dojde
ke sporu o to, zda prezident může některé ministry navržené Sobotkou odmítnout,
měl by spor rychle putovat k ÚS.
Nemá žádný smysl mávat na obou
stranách posudky. Jedině ÚS může vydat závazné stanovisko ve věci, která se
dotýká samotné podstaty politického režimu–tedy zda zůstaneme parlamentní
demokracií nebo se plíživě staneme poloprezidentkým systémem.
Pokud by ÚS rozhodl, že prezident
jmenovat ministry musí, a prezident by takové rozhodnutí ignoroval, vrací se
celá věc plně do rukou politických stran. Buď mohou okleštit ústavní pravomoci
prezidenta, anebo mohou podat na prezidenta k ÚS ústavní žalobu pro „hrubé porušení
Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku“, což má od března 2013 stejné
důsledky jako úspěšná žaloba pro velezradu—tedy odvolání prezidenta z
funkce.
Nejde zde přitom vůbec o spor Zemana se Sobotkou,
ale o to, aby bylo i v budoucnosti jasné, jaké pravomoci prezident
skutečně v klíčových oblastech má. Chod státu v ústavních otázkách by
se rozhodně neměl řídit jen nějakými posudky, kterých si prezident, jenž se snaží
změnit zavedenou—zřejmě dle něj „idiotskou“—praxi může objednat, kolik chce.
Dodejme, že na tenkém ledě se ocitají i ty politické
strany, které budou prezidentově výkladu ústavy z politicko-oportunistických
důvodů přitakávat. Naposledy tak učinil za lidovce Pavel Bělobrádek, jehož
strana se tak zřejmě pokoušela získat prezidenta
jako spojence ve snaze dostat za každou cenu jedno prý „prioritní“ ministerstvo.
Lidovci evidentně nezvážili všechny důsledky: nejen
možný pád koaličního projektu, z nějž by byli obviňováni především oni, a
za který by zaplatili příslušnou politickou cenu, ale především podíl na
rozvratu dosavadního systému parlamentní demokracie
Velkou odpovědnost ovšem nesou na svých bedrech i
ČSSD a hnutí ANO. Ty měly v dělení vládních postů od počátku zvažovat, zda
ve světle pravděpodobného nadcházejícího souboje se Zemanem o samotnou povahu
ústavně-politického režimu, nebylo rozumnější být k lidovcům velkorysí a sebrat jim tak argumenty pro přitakávání Zemanovi, až se
bude v příštích týdnech možná rozhodovat o podstatnějších věcech, než
která strana má ministerstvo zemědělství.
Právo, 20.12.2013