Rok na dně, vyhlídky nejisté

V roce
2013 se česká politika propadla do prozatím nejhlubšího bodu své už řadu let
pokračující krize. Pozvolný rozpad neduživého stranického systému, který byl
stvořen v 90. letech, jsme mohli pozorovat už  delší dobu, ale v letošním roce ho
akcelerovalo několik zásadních událostí.

Tou
nejdůležitější byla přímá volba prezidenta, která proti churavějícímu
stranickému systému postavila v osobě Miloše Zemana nové centrum moci,
opírající se o vlastní mandát od lidu. Další důležitou událostí bylo
tragikomické „vyvrcholení“ tříletého (ne)vládnutí pravicové koalice pod vedením
Petra Nečase.

Nečasova
vláda, pronásledovaná korupčními skandály, padla přitom symbolicky v důsledku
masivního policejného zásahu. Byl to vskutku případný konec jedné éry české
politiky, protože pro velkou část společnosti byl jen dalším důkazem
zkorumpovanosti hlavního proudu politiky.

Otevřela se
tak cesta pro nástup antipolitiky v podobě nových hnutí, která založila
v podstatě celý svůj program na odmítání nejen dosavadní stranické
politiky, ale de facto politiky jako takové. Antipolitiku svého druhu ovšem
praktikoval i prezident Zeman, který se krizi rozhodl řešit „odbornickou“
vládou.

Vedle
nástupu antipolitických hnutí a odbornické vlády prezidenta, jmenované
v rozporu s dosavadními zvyklostmi parlamentní demokracie, ke krizi přispěl
i masivní propad české pravice., zejména občanských demokratů coby dlouholeté
kotvy české pravice.  Zkáza tradičního
stranického systému pak byla dokonána, když Zemanovi spojenci dokázali před
volbami vnitřně oslabit i poslední velkou demokratickou stranu—sociální
demokracii.

Masivní
policejní akce, která vedla k pádu Nečasovy vlády, navíc nijak neobnovila
důvěru ve fungování nejen orgánů činných v trestním řízení, ale českého státu
obecně. Ten se potácí v hluboké krizi 
mnohovrstevné nefunkčnosti ještě více než politika.

Krizí je
zasažena i ekonomika, přičemž důvěru ztratila po úmyslné devalvaci koruny i
tradiční bašta důvěryhodnosti–Česká národní banka. V neposlední řadě pak
důvěru poztrácely i některé dosavadní pilíře mediálního světa u nás, které si
koupili čeští oligarchové–někteří s politickými ambicemi.

Na prahu
roku 2014 tak stojíme v bodě možného zásadního zlomu. Na jedné straně byla
Česká republika v posledních 24 letech přetvořena v zemi s jakž
takž fungujícím demokratickým zřízením, právním státem a tržním hospodářstvím.
Na straně druhé téměř všechny instituce, které tyto změny nesly, jsou
v hluboké krizi.

Příští
měsíce tak budou pro další vývoj u nás osudové. Optimistický scénář  lze založit na tom, že předčasné volby sice
byly vítězstvím antipolitických hnutí, ale zároveň všechny politické subjekty,
nichž se rodí nová vláda,  mají jako
svoji nejvyšší prioritu „fungující“ stát. 
Ve srovnání s velkohubými sliby zásadních reforem vlád minulých  je to zdánlivě skromný cíl. Pokud by se ho ale
podařilo z větší části naplnit, byl by to možná nejvýznamnější posun vpřed
od reforem na začátku 90. let a vstupu do Evropské unie.

 Bohužel ale
také reálně hrozí, že se pod politickým dnem roku 2013, z něhož se už zdánlivě
můžeme jen odrazit vzhůru,  otevře
skutečná propast, do níž se může zhroutit  celý polistopadový režim–s jeho výdobytky
i selháními. Na nové vládě i prezidentovi tak leží obrovská odpovědnost: buď
mohou, i s pomocí EU, opravit porouchaný systém, anebo mohou nastartovat jeho
definitivní rozpad, s možná velmi závažnými  důsledky.

Právo, 28.12.2013 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..