Prezident
Miloš Zeman svým neortodoxním pojetím prezidentské funkce možná významně
přispěje k tomu, co zatím bylo v české politice luxusem: k vládě,
která vydrží celé čtyři roky, a k posílení politických stran.
Vláda tak
rozdílných politických subjektů, jako jsou sociální demokracie, ANO a lidovci,
by byla za normálních okolností dost nestabilní. Navíc ČSSD je nadále vnitřně
nejednotná a hnutí ANO je de facto majetkem jednoho muže.
Jenže Zeman
svými opakovanými pokusy posílit roli prezidenta i s pomocí kroků, které
ignorují dosavadní zvyklosti a oslabují parlamentarismus, dosáhl už toho, že se
heterogenní koalice, vedena politickým pudem sebezáchovy, proti němu semkla
více, než by dokázala, kdyby proti sobě měla slabšího hráče.
Bylo prostě jasné,
že výrazné ústupky Zemanovi by ve světle jeho pojetí prezidentské role fakticky
posunuly moc v zemi od politických stran i parlamentu směrem
k prezidentovi. Po týdnech Zemanova zdržování a taktických manévrů je tak jeho
oznámení, že jmenuje předsedu ČSSD a šéfa koalice Bohuslava Sobotku premiérem důležitou
výhrou rodící se koalice, jakkoliv ještě prezident může komplikovat jmenování
jednotlivých ministrů.
Ještě
důležitější je, že v okamžiku, kdy jmenuje Sobotku a pak i vládu, vychýlí
se mocenská rovnováha definitivně směrem k vládě, protože prezident je
nejsilnější právě v okamžicích, kdy se formují nové vlády.
K případnému přivození pádu vlády má pak už jen nástroje politické, popřípadě
zákulisní, nikoliv ústavní.
Po vzniku
vlády budou mít lídři koaličních stran docela jistě neustále před očima
traumata, která si česká stranická politika s prezidentem Zemanem už
zakusila. Pokud si je nechtějí zopakovat, nesmějí připustit pád vlády. Dokonce
i opozice bude mít zřejmě menší chuť volat při každé příležitosti po pádu vlády,
protože pak by opět nastoupil do středu všeho politického dění Zeman, který,
bude-li mu to vyhovovat, politické strany opět obejde.
Bude tedy v zájmu
většiny parlamentních politických subjektů nejen „posilovat svaly“ ale také,
aby vláda vydržela celé čtyři roky, a aby si tak politické strany, koaliční i
opoziční, počkaly na příštího prezidenta, jehož volba by se konala prakticky
ve stejné době jako příští volby do PS.
Strany i
vláda prostě mají v Zemanovi, s jeho
ústavně expanzivním pojetím prezidentství, soupeře, vůči kterému si nemohou
dovolit ukázat žádnou slabost. Je samozřejmě možné, že nakonec, jak už jsme
v české politice mnohokrát viděli, převáží politická hašteřivost a
partikulární zájmy, které Zeman a jeho lidé budou přiživovat, pokud to bude
v zájmu Hradu. Zároveň ale bude
Zeman pro vládu i politické strany důvodem k velké opatrnosti.
Právo, 10.1.2014