Dosavadní historie české
demokracie nabízí jeden zajímavý paradox: politické strany, které jsou
veřejností viděny jako příliš blízké prezidentovi, obvykle špatně dopadnou.
Netýká se to přitom jen stran přímo „prezidentských“, nebo stran, které
prezidenti podpořili ve volbách, ale i vládních stran, které měly
k prezidentům blízko.
Jako paradoxní lze tento
politický úkaz vnímat proto, že prezidenti jsou u nás populární, a zdálo by se
tedy, že strany prezidenty protěžované, nebo s prezidenty spolupracující,
z toho budou těžit. Opak je pravdou, což se týkalo už první republiky.
V období po roce 1989
skončily neslavně jak Unie svobody, tak Strana zelených, s nimiž otevřeně
sympatizoval prezident Václav Havel. Ještě hůře dopadly protievropské strany,
které podporoval Václav Klaus, kupříkladu Svobodní nebo Hlavu vzhůru. Podobné
volební fiasko zakusila Strana práv občanů—zemanovci, kterou podpořil Miloš
Zeman.
Tím ale výčet prezidentských
polibků smrti nekončí. Špatně totiž dopadly i strany, které se domnívaly, že
přechytračí svoje koaliční partnery tím, že si vybudují nadstandardní vztahy
s prezidentem.
Na tuto kartu vsadil v roce
2010 faktický šéf Věcí veřejných Vít Bárta. Od pádu do politické nicoty
véčkaře nakonec nezachránila ani prohlášení Klause, že je Josef Dobeš nejlepším
minstrem školství od roku 1989, či jeho nevyhovění žádosti premiéra Nečase
v dubnu 2011 odvolat z vlády Dobeše a ministra vnitra za VV Radka
Johna.
Na svůj ambivalentní vztah
s Klausem doplatila i ODS. Ačkoliv se Klaus postupně od strany
distancoval, zůstalo v ní silné proklausovské křídlo, a ani Hradem těžce
zkoušení předsedové strany Mirek Topolánek a Nečas se nedokázali od Klause
jasně odstřihnout. Jeho spojenci v ODS nakonec pomohli k pádům
Topolánkovy i Nečasovy vlády. Zatím historicky nejsilnější „prezidentská“ strana
u nás nyní balancuje na kraji politické nicoty.
ČSSD se málem vydala stejným
směrem. Od smrtícího objetí prezidenta v podobě prezidentské strany ji
zachránil nakonec jen zpackaný puč Zemanových spojenců ve straně. Předseda
Bohuslav Sobotka a jeho spojenci využili situace k vykormidlování strany z
hradních vod i z bažin servilního vzývání otce-zakladatele, což ODS za Klause
nikdy plně nezvládla.
ČSSD tak dnes není stranou, která
by se musela obávat, že ji prezidentova přízeň zadusí stejně jako předchozí
prezidentovy favoritky. Sobotka je viděn jako Zemanův sebevědomý protivník, což
je pro stranu jen dobře.
S prohradní chytristikou
koketuje momentálně nejvíc hnutí ANO, jehož šéf Andrej Babiš zatím, zdá se, plně
nepochopil, že v české politice má budoucnost jen v případě, že
uspěje vláda, do níž jeho hnutí směřuje. Pokud naopak bude ve spolupráci
s Hradem proti koaličním partnerům taktizovat a z případného pádu vlády ve
spolupráci se Zemanem bude chtít nějak profitovat, dopadne stejně jako Vít
Bárta.