Když
se v románu Jaroslava Haška Osudy
dobrého vojáka Švejka strážník Bretschneider, pracující ve službách státní
policie, zeptá hostinského Palivce v hospodě U kalicha, co říká tomu, že v
Sarajevu zastřelili arcivévodu Ferdinanda, Palivec odvětí: „Já se do takových
věcí nepletu, s tím ať mně každej políbí prdel.“
Zatčení
ovšem stejně neunikne, protože na zdánlivě nezáludnou otázku, jestli tam, kde
teď visí zrcadlo, nevisel dříve obraz císaře pána, odpoví: „Visel tam, sraly na
něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit
nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti.“
Když
se Palivec dožaduje vysvětlení, za co byl zatčen, Bretschenider odvětí: „Za to,
že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána
vyženou z hlavy“.
I
Švejk je zatčen a obviněn z velezrady, protože správně prorokuje, že bude
válka. Po výslechu na policejním ředitelství je předán komisi soudních lékařů.
Ti ale dospějí k názoru, že Švejkův výrok „Ať žije císař František Josef
I.“ úplně stačí, aby „osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba“
a Švejk je poslán na pozorování na psychiatrickou kliniku.
Když
se poději v hospodě U kalicha opět setká s Bretschneiderem, ten,
posilněn alkoholem, se Švejkovi vemlouvá, aby se ho nebál, protože dnes není ve
službě, a tudíž se s ním může mluvit o politice. Švejk se nedá nachytat.
Odvětí, že on nikdy o politice v hospodě nemluví, že celá politika je pro
malé děti. Na následující Bretschneiderovu sugestivní otázku, co si říká názoru,
že každý slabý stát je předurčen k zániku, prohlásí rezolutně, že on nikdy
neměl se státem co dělat. Pak filosoficky dodá, že měl jednou na ošetřování
slabé štěně bernardýna, které krmil vojenskými suchary, a to chcíplo.
xxx
Hašek
v humoristické zkratce popsal problém, který Češi měli se státem a
politikou nejen na sklonku habsburské éry, ale který mají dodnes. Stát je
odcizená entita a politika je pro malé děti. Nic dobrého si o nich většinově
nemyslíme. Nejenže nám neslouží, ale mohou nás zničit, když nebudeme dostatečně
opatrní.
Což
ovšem neznamená, že státní mašinérii můžeme uniknout, i když jsme sebevíce
opatrní. Třeba když symbol státu, s nímž se snažíme mít co nejméně
společného, ale na jehož adresu by přece jen někdo mohl pronášet nevhodné
poznámky, uklidíme na půdu se žoviálně znějícím vysvětlením, že na něj „sraly
mouchy“.
Tento motiv se v české literatuře opakuje. Ve
zhruba stejné době, kdy Hašek píše Švejka, popisuje Franz Kafka ve svých románech
stát jako odcizenou mašinérii, řídící se vlastní absurdní logikou, proti níž je
jedinec zcela bezbranný.
V románu Proces je prokurista banky Josef K. zatčen, pak propuštěn a
obžalován, přičemž ale nezná předmět obžaloby. Vede se proti němu soudní
proces, kterému není přítomen, jen se dozvídá nejasné zprávy o jeho vývoji. Vše
se děje bez možnosti skutečné a přímé obhajoby obžalovaného, bez šance do
procesu přímo vstoupit. Je odsouzen k trestu smrti a nakonec zabit nožem „jako
pes“.
Hlavní postava románu Milana Kundery Žert, Ludvík Jahn, je v raných
padesátých letech jako student a horlivý komunista kvůli žertovné pohlednici
obsahující zvolání Ať žije Trockij!,
kterou poslal spolužačce, vyhozen z vysoké školy i ze strany. Když se o deset let později rozhodne „pomstít“
se systému tím, že svede manželku bývalého spolužáka Zemánka, který byl
strůjcem jeho pádu, zjistí, že jeho snaha je absurdní: popleněná
žena v aktu pomsty vidí akt nové lásky a Zemánek má už dávno jinou, mladší.
Jakkoliv bychom mohli mašinérii, která Ludvíka
semele, odbýt jako komunistickou, máme i v tomto možná nejvýznamnějším
českém románu druhé poloviny 20. století, co do činění se střetem, v němž
je jedinec krutě potrestán nadosobní mašinérií za pouhou rádoby žertovnou
slovní hříčku, která je s následným trestem nesouměřitelná.
I hra Václava Havla Vyrozumění se nese v této rovině absurdního „humoru“. Po
návratu z dovolené v ní ředitel velkého úřadu Gross na svém pracovním
stole najde vyrozumění, které je napsáno v nesrozumitelném jazyce – ptydepe.
Když se Gross pokouší dozvědět, co vlastně znamenají různé ptydepové texty,
které kolují úřadem, zjistí, že mu je nemůže nikdo přeložit, protože „co se
praví v našem vyrozumění, se můžeme dozvědět jen tehdy, když to víme“.
V podobném duchu marné konfrontace jedince s
totalitním státem se nesou nejen další Havlova dramata, ale kupříkladu i
stěžejní román Dotazník Jiřího Gruši
či řada děl Ivana Klímy, zejména pak román Soudce
z milosti, nebo novela Ludvíka Vaculíka Morčata. Ještě před nimi
se románem Zbabělci o střetu velkých
a malých dějin,na pomezí střídání dvou státních režimů, proslavil Josef
Škvorecký.
Kombinace švejkovských a kafkovských motivů coby
střetu jednotlivce s absurdním systémem je nejvýraznější linií české prózy
20. století. I próza Bohumila Hrabala, Obsluhoval
jsem anglického krále, se řadí se do této tradice, ačkoliv jinak proslul spíše
svým lyrickým pábitelstvím.
Po
roce 1989 se toto téma – i kvůli „státotvorné“ snaze většiny umělců pomoci s
budováním trhu a demokracie – vytratilo. Zdá se ale, že se do české prózy
v atmosféře rozčarování z politiky i nefungujícího, ale zároveň
arogantního státu začíná vracet, jak naznačuje například poslední román Emila
Hakla Obyčejná událost.
xxx
Problematický vztah ke státu se vine celými moderními
českými dějinami. Prvorepublikový pokus najít s vlastním státem jakési
srozumění, přijmout ho za svůj, což dopodrobna popsal v Budování státu Ferdinand Peroutka, skončil krachem po mnichovském
diktátu.
Navíc, jakkoliv se mnoho lidí během první
republiky s československým státem vlastenecky identifikovalo, nebyl
srovnatelný s modernějšími státy v západní Evropě nebo s USA.
Navzdory tomu, že to byl stát mnohonárodnostní, definoval se nikoliv občansky,
ale spíše etnicky, přičemž i tato „etnická“ definice byla pokřivená umělým
konstruktem „čechoslovakismu“, což byl vlastně eufemismus pro český politický
nacionalismus.
Identita československého státu byla definována
spíše negativně než pozitivně. Byl to stát
proti něčemu – proti dědictví
rakouské monarchie, němectví a katolicismu – spíše než stát rozumějící sám sobě
jako státu k něčemu. Navázal tak
v mnohém na dřívější díla svého zakladatele Česká otázka a Naše nynější
krize, v nichž Masaryk zdůrazňoval jako rozhodující tradici tzv. český
humanismus, jehož kořeny dle něj sahaly až k husitství, a mravní dimenzi
národního obrození, zatímco státoprávní otázku podceňoval.
Ačkoliv historie
nakonec postavila TGM do čela boje o státní samostatnost, v díle Naše nynější
krize z roku 1895 psal: „Nevěřím ve všemohoucnost státní, a tedy
nevěřím ani ve všemohoucnost státu českého… V pouhém státním právu spása
naše není. Rozumí se (a řekl jsem to), že nemám ničeho proti státoprávnímu
úsilí politickému, tvrdím jen, že primum necessarium je vzdělání a mravnost.“
Tento ambivalentní vztah
ke státu či zdůrazňování nepolitické spíše než klasické politiky – doprovázeny
defenzivním nacionalismem i pocitem národní nesamozřejmosti – přispěly
k tomu, že ani první republika neodkázala stát v myslích občanů smysluplně
zvnitřnit. A otázkou je, zda by se to podařilo, i kdyby Československo mělo ony
dvě generace nepřetržitého vývoje, o nichž mluvil jako o podmínce etablovaní
skutečně demokratického státu právě Masaryk.
Skutečností je, že navzdory dvacetiletému období
první republiky a budování demokracie po roce 1989, zůstávají myšlenkové
archetypy spojované se státností v české společnosti problematické. Naší
tradicí není liberálně-demokratický stát budovaný na občanském principu a
podřízený konstitucionalismu, jehož idea by byla zvnitřněna většinou lidí jako
cosi, s čím se identifikují a čemu důvěřují, ale stát, s nímž se pojí
adjektiva, jako odcizený, nesamozřejmý, byrokratický, policejní,
totalitní, zkorumpovaný.
xxx
Problematický vztah ke
státu souvisí bezpochyby se skutečností, že v posledních čtyř stech letech
Češi zažili pouze zhruba padesát let samostatnosti. Od porážky českých stavů na
Bílé hoře byla centra politické moci většinu času mimo historické hranice českých
zemí: ve Vídni, v Berlíně, v Moskvě.
Tato politická
historie přispěla k hluboce zakořeněné nedůvěře vůči státu coby instituci
kontrolované mocnostmi mimo české hranice. Dlouhodobé postavení českých zemí
coby pouhé provincie ale nemuselo k odcizení od státu vést nezbytně, o
čemž svědčí příklady zemí, které strávily dlouhou dobu pod nadvládou kupříkladu
britského impéria. Jde tedy spíše o důsledek kombinace stání nesvéprávnosti a
skutečnosti, že habsburská monarchie byla na rozdíl od Velké Británie či Francie
státem archaickým a převážně neliberálním.
Institucionální
modernizace mocnářství v 19. století spíše posilovala etnický
nacionalismus než ideje liberálního konstitucionalismu a rovnoprávného
občanství bez ohledu na národnostní příslušnost. Jeho centralizace zase pocit,
že „Rechsstaat“ je v impériu mimo dosah jednotlivce – jev, který popsal
znamenitě v Pochodu Radeckého nejen Josef Roth, ale ve svých dílech
řada dalších středoevropských autorů.
V patriarchálním
mocnářství s vysoce centralizovanou a přitom nevýkonnou byrokracií tak měla
v procesu národního obrození a postupné emancipace vcelku logicky navrch
kultura nad politikou. V českých zemích, které se z různých důvodů
emancipovaly pomaleji než třeba Uhry, se nakonec rozvinula celá kultura „podvracení“
státu a odmítání politických elit, které „nejsou naše“.
Absurdní vztah mezi
jedincem a státem, tak jak jej popsali Hašek a Kafka, byl samozřejmě uměleckou
licencí, ale jen zčásti. První republika nedokázala úplně změnit vnímání státu
coby zkorumpované mašinérie, v níž nemalou úlohu hraje tajná policie a
její informátoři, jakož i nevýkonná byrokracie. V kritických momentech
navíc předvedly politické elity nového státu nedostatek zkušeností a
politických dovedností, a samy výrazně přispěly k rychlému pádu první
republiky po Mnichovu. Druhá republika se pak rychle stala rájem udavačů a
nastupujících kolaborantů.
Tradice byrokratického a policejního státu,
náchylného ke korupci, byly pak ještě posíleny komunistickým režimem. Stát se
na dlouhou dobu opět stal nejen cizím tělesem, ale i skutečným nebezpečím a
zdrojem absurdit pro jeho občany.
xxx
Éra budování
demokracie po roce 1989 tak byla od počátku zatížena rozšířeným přesvědčením,
že stát je ze své podstaty zkorumpovaný, neefektivní a nepřátelský. Nové
politické elity – vzhledem k tradicím státu u nás možná nepřekvapivě – nechápaly
potřebu stát rehabilitovat a vytvořit podmínky pro silnější identifikaci občanů
s novým demokratickým režimem.
Stát byl naopak
portrétován novými politickými vůdci, zejména v dominantní pravé části politického
spektra, jako zbytnělá a nepřátelská instituce, která jen překáží „neviditelné
ruce trhu“. Oslnění neoliberalismem, který nadřazoval privatizaci státních
funkcí institucionální modernizaci a celkové rehabilitaci státu, pomohlo spolu
s historickými, ke státu nepřátelskými tradicemi vytvořit situaci,
v níž většina lidí nadále svému státu hluboce nedůvěřuje.
Posedlost „reformami“,
které v posledních dvou dekádách údajně uskutečňuje každá vláda, se státu
dotkla spíše jen okrajově, a kdyby nebylo tlaku Evropské unie, doprovázeného
masivním transferem know-how, institucionální modernizace by byla ještě
pomalejší. Pravicové vlády dokonce vyhlašovaly státu a jeho úřednictvu
opakované války.
Ani ony, ani vlády
levicové přitom nedokázaly přijmout zákony, jako třeba ten o státní službě,
které by stát zlidštily, a nabídly tak občanům jeho přátelštější tvář, typickou
v anglosaských nebo skandinávských demokraciích. Současný stát tak zůstává
i téměř čtvrtstoletí po pádu státu totalitního českým traumatem. Je vnímán
nejen jako nevýkonný, ale také jako zkorumpovaný. Není divu, že stejným metrem
pak česká veřejnost často měří i Brusel.
Když v minulém roce policie provedla rozsáhlou
razii a zahájila vyšetřování, v jehož důsledku padla vláda Petra Nečase,
mnozí komentátoři varovali, že k tradicím českého státu patří vedle jeho
zkorumpovanosti (proti níž byla policejní akce ostentativně namířena) také
tradice policejního státu. V tomto kontextu bylo symbolické, když policejní mluvčí opakovaně
hovořil v jazyku, který by byl nepochybně ozdobou výše zmíněných románů psaných
v haškovsko-kafkovské tradici, o policejní akci jako o rozsáhlé
„realizaci“.
xxx
Češi prostě nevědí, co
si se svým státem počít. Nejsou v něm doma. A protože se s ním
neidentifikují, vyznívají jalově nejen všechny diskuze o národních zájmech či o
místě českého státu v Evropě, ale i debaty o jeho minulosti.
V nefunkčním státě, kterým vlastní občané i značná část politické třídy
v podstatě pohrdají, a který nejrůznější podnikavci okrádají stejně jako
občané za komunismu, se jen těžko lze „vyrovnávat s minulostí“
s pomocí uměle vytvořených státních ústavů a zákonů uzákoňujících určitý
státní výklad historie, jako jsou Lex Beneš, zákon o protiprávnosti
komunistického režimu, ale i lustrační zákony.
O dějinách se u nás
mluví jako o dějinách různých „režimů“, nikoliv jako o dějinách státu a
společnosti v jejich různých problematických podobách. O těchto „režimech“ se navíc diskutuje
v mytologizujícím jazyku, jehož součástí je široce sdílený předpoklad, že
nám je někdo vnutil.
Kombinace pohrdání státem a tradičního antielitářství
i provincialismu je potenciálně výbušnou směsí. Když tedy některé politické
subjekty v posledních volbách zdůrazňovaly, že jejich hlavním cílem je
vytvořit fungující stát, chopily se tak možná vůbec nejdůležitějšího
tématu od reforem ze začátku 90. let.
Cestu ven
z českého postkomunismu k demokracii nezařídí žádná neviditelná ruka
trhu, ale jen postupná rehabilitace státu coby „naší“ instituce, která je plně
podřízena ústavnosti a která své občany nepřekvapuje ani neohrožuje, protože se
důsledně řídí základním pravidlem liberálního právního státu, podle kterého, občanovi
je dovoleno vše, co není zakázáno, zatímco státním institucím je zakázáno vše,
co není právem výslovně dovoleno, popřípadě výslovně přikázáno.
Zároveň je ovšem bohužel zřejmé, že taková
rehabilitace nebude snadná nejen kvůli výše zmíněným tradicím hluboké nedůvěry
ke státu u nás, ale i proto, že globalizace vytvořila situaci, kdy se
rozhodování o všech podstatných věcech, které ovlivňují chody států, děje
v jakési finanční a ekonomické „stratosféře“, která se mnohým může jevit
jako ještě vzdálenější, než byly kdysi Vídeň a Moskva.
Právo, příloha Salón, 16.1.2014