Nově
vznikající české vlády si v minulosti vysloužily nebo dokonce samy daly
různá vzletná pojmenování. Začalo to už v roce 1989 vládou národního
porozumění. V nedávné minulosti si zase koalice vedená občanskými
demokraty, s premiérem Petrem Nečasem v čele, říkala „koalice
rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci.“ Pro
Rusnokovu vládu se ujala označení „odbornická“ nebo prezidentská.
Jakkoliv se výše
zmíněná označení často ukázala být dosti nepřesná, pokud šlo o to, co vlády po
svém ustavení skutečně dělaly, přesto není od věci se zamyslet nad tím, co
vlastně charakterizuje vznikající vládu sociální demokracie, hnutí ANO a
lidovců. Pokud bychom brali za bernou minci to, co vidí jako společný
jmenovatel koaliční strany, pak bychom asi mohli mluvit o „vládě fungujícího
státu“.
Lepší
fungování státu zmiňovaly ve svých programech všechny tři koaliční strany, a
vytvoření fungujícího státu je i hlavním bodem společného koaličního programu.
Všechny koaliční strany se inspirovaly náměty z dílny organizace
Rekonstrukce státu, takže bychom mohli za určitých okolností mluvit i o „vládě
rekonstrukce státu“.
To, co ale
bude vládní koalici skutečně držet pohromadě, nejsou společné programové
průniky, jakkoliv fungující stát je silné téma. Hlavním, i když oficiálně
nevysloveným společným mottem bude snaha ubránit parlamentní politiku před
ústavně rozpínavým prezidentem. Pokud budeme vládu nahlížet z tohoto úhlu,
mohli bychom jí s trochou ironie nazvat „vládou stranického pudu
sebezáchovy“.
Po všem, co
si české politické strany—jak před předčasnými volbami, tak po nich—už užily
s prezidentem Milošem Zemanem, bude nakonec nejsilnějším společným zájmem udržet si
prezidenta tak říkajíc od těla a nedovolit mu, aby ještě před skončením svého
mandátu mohl znovu rozehrát hru o sestavování vlády, která mu poskytuje
největší šance na posun směrem k poloprezidentskému systému.
České
politické strany v minulosti ukázaly velkou míru hašteřivosti, a to jak ve
vztazích mezi vládními stranami a opozicí, tak ve vztazích uvnitř koalic. Brzy
po vzniku vlády se jistě vynoří témata, která proti sobě strany různým způsobem
postaví.
Pokud
v nich ale nepřeváží politicko-sebevražedné instinkty, budou se docela
jistě mít na pozoru, aby jejich případné rozmíšky nedaly ústavně expanzivnímu
prezidentovi znovu šanci podílet se na sestavování vlády. Zemanův mandát končí začátkem roku 2018,
zatímco ke konci roku 2017 uplyne volební období Poslanecké sněmovny zvolené
v předčasných volbách na podzim minulého roku.
To znamená,
že příští prezidentské a sněmovní volby se budou konat ve zhruba stejnou dobu,
pokud se Sněmovna opět předčasně nerozpustí nebo prezident ve funkci předčasně
neskončí. Nová vláda bude mít dost důvodů vydržet za každou cenu až do konce
Zemanova mandátu.
Jinými
slovy: obavy z toho, co by mohl zase napáchat svými ústavně a politicky
neortodoxními kroky prezident Zeman, pokud by ho pád vlády nebo předčasné
rozpuštění Sněmovny posunulo zpět do středu
dění, budou silným důvodem k politické rozvaze mezi stranickými
špičkami. Ba je dokonce pravděpodobné, že poprvé po dlouhé době budou mít
v podobě stranického pudu sebezáchovy ve střetu s prezidentem společné
silné téma vládní i opoziční strany.
ČRo Plus, 15.1.2014