Budou prezident a vláda spolupracovat?

Schůzka mezi nově jmenovaným
premiérem Bohuslavem Sobotkou a prezidentem Milošem Zemanem, během níž Sobotka
předal Zemanovi seznam ministrů navržených koaličními stranami, může být pro
Českou republiku důležitá zejména kvůli tomu, co se podle Sobotkových slov
odehrálo v hodině, o kterou se setkání protáhlo. Zeman a Sobotka prý diskutovali
zejména o způsobech budoucí vzájemné spolupráce.

Pokud by se víceméně produktivní
způsob takové spolupráce podařilo vskutku najít, byl by to zásadní posun ve
způsobu, jakým vztahy mezi prezidenty a vládami fungovaly v několika
minulých letech. Problematické byly tyto vztahy po celou dobu prezidentství
Václava Klause, bez ohledu na to, zda vládla koalice levicová nebo pravicová.
Vládní a hradní noty se často výrazně lišily v zahraniční politice,
v domácí pak Klaus nevynechal žádnou příležitost, aby vládní politiku buď
nekritizoval, nebo alespoň nemistroval. Během svého desetiletého působení
celkem vetoval 57 zákonů.

Zeman chce veta využívat méně,
navíc zatím neměl mnoho příležitostí, protože vláda Petra Nečase padla nedlouho
po jeho nástupu do funkce, a odbornická vláda Jiřího Rusnoka byla jeho
výtvorem. Navíc byla Česká republika několik měsíců před předčasnými volbami
bez Poslanecké sněmovny.

I tak byly dosavadní spory mezi
vznikající koalicí a Zemanem, jakož i obecněji mezi Zemanem a politickými
stranami, svým způsobem závažnější, než neustálé pošťuchování mezi Klausem a
různými premiéry.  Tím, že se dotýkají
samotné podstaty ústavního systému u nás, ohrožují stabilitu i obraz České
republiky mnohem víc.

Sobotka a jeho koalice
v prvním kole souboje s prezidentem zvítězili. Ač zjevně nerad, Zeman
Sobotku nakonec musel premiérem jmenovat. Může sice ještě komplikovat jmenování
celé vlády, ale je-li ochoten strávit podstatnou část schůzky se Sobotkou
nikoliv nad seznamem ministrů, ale diskusí o budoucí spolupráci, je si zřejmě
vědom, že případná další bitva mu už válku nevyhraje.

To by byl výrazný posun. Jeho
dosavadní konfrontační kroky byly dosti neproduktivní a snížily nejen jeho
popularitu, ale i prestiž prezidentského úřadu. Pokud bude v tomto stylu
pokračovat, neprospěje ani sobě, ani české politice, ani obrazu země
v zahraničí. Navíc vládní koalice i část opozice si na něj po minulých
zkušenostech budou dávat takříkajíc pozor; ochota stran spojit se proti tomuto
prezidentovi bude o poznání silnější, než tomu bylo za Klause.

Kdyby naopak prezident našel
způsob, jak pomáhat prosazování smysluplných vládních kroků v domácí i
zahraniční politice, měl by, i navzdory nepodařenému startu svého
prezidentství, ještě šanci se zapsat do dějin jako úspěšný, státotvorný
prezident.

 Zdali zvolí cestu spolupráce
s vládou, nebo bude vládu spíše podvracet a pokračovat i v otevřené konfrontaci
s  parlamentní politikou obecně, se uvidí už v příštích týdnech. Co
by bylo lepší pro Českou republiku po období politických a ekonomických
turbulencí, je zřejmé. Můžeme jen doufat, že to ví i prezident.

Právo, 22.1.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..