V České
republice občas zaznívá, že když už jsme zavedli přímou volbu prezidenta, měl
by mít více pravomocí. Ústavně silný prezident by prý mohl kompenzovat slabost
českých politických stran a parlamentarismu.
Za vzor je dávána francouzská pátá republika,
s jejím poloprezidentským systémem. V samotné Francii ovšem probíhá debata, zda
nenastal čas posunout se od páté republiky k „šesté“, v níž by měl více
moci parlament. Systém prosazený Charlesem de Gaullem v roce 1958 se podle
mnohých přežil.
Americký
profesor dějin Robert Zaretsky napsal nedávno v deníku The New York Times, že v systému,
v němž vše gravituje k mocnému prezidentovi, může prezident „bez váhy“
způsobit politický chaos. Ztráta „váhy“ je přitom v dnešním mediálním
světě, v němž nejen bulvár už dávno přestal respektovat téměř všechny
hranice soukromí, skoro nevyhnutelná.
Zaretsky
ironicky zmiňuje, že zatímco Charles de Gaulle, který pravidelně měnil oblek za
generálskou uniformu, nikdy nebyl na obálce bulvárního časopisu vyfocen v plavkách
či na mopedu na cestě za milenkou, jeho následníci Nicolas Sarkozy a Francois
Hollande, si o takovém respektu médií už mohli nechat jen zdát. Prezidentský
systém, se svými rysy monarchismu, přitom bez všeobecně sdílené úcty k osobě
prezidenta nefunguje.
„Nesnesitelná
lehkost“ politiky v dnešním infozábavním světě politickou váhu jednoho
těžiště moci problematizuje. Přichytit inlagranti
jednu politickou figuru, ať už je nadaná
jakoukoliv mocí, je přitom pochopitelně snadnější, než zesměšnit celou
politickou stranu.
I proto
v zemích se slabšími demokratickými tradicemi se nakonec přímo volení
prezidenti uchylují k potlačování svobody médií a vážnost si snaží
vynutit pečlivě režírovanými vystoupeními, jak to dělá třeba ruský Vladimír
Putin. Dokonce i v zemi, jako jsou demokratické USA, spotřebuje prezidentský
tým spoustu času na budování téměř byzantského obrazu prezidentovy vážnosti.
Jak zaznívá
i v dnešní francouzské debatě, parlamentní systém má jistě své problémy,
ale je založen na pluralitě, a tudíž alespoň nějaké vzájemné kontrole stran. Když
se jedna zesměšní, těžiště systému se nepropadne do nicoty.
Bylo by
proto na místě brát v našich diskusích o posílení role rezidenta v úvahu i
toto riziko–navíc s douškou, že mocný prezident vzešlý z nevyzrálých
reálií postkomunismu má větší předpoklady se zesměšnit, a učinit tak těžiště
moci ještě více „nesnesitelně lehkým“, než se to povedlo ve Francii Hollandovi.
A pak je zde
ještě jedno, větší nebezpečí. Vykazuje-li politická kultura většiny
postkomunistických zemí patologické rysy, včetně rozsáhlé politické korupce,
není prostě jasné, proč právě volba silného prezidenta by měla vygenerovat
jakousi „čistou“ osobnost.
Mnohem
pravděpodobnější je, že tytéž lobbistické a mafiánské zájmy, které dnes
v postkomunistických zemích deformují stranickou i parlamentní politiku,
prosadí do funkce prezidenta, který je skutečným těžištěm moci, svého
představitele. A ten už z podstaty věci bude tendovat spíše
k autokracii než k demokracii.
Právo, 25.1.2014