Po sedmi
letech vlád pravice a půlročním extempore vlády prezidenta Zemana toho má nová
vláda opravdu dost k uklízení. Některé úkony v rámci tohoto
„smejčení“, budou spíše technického rázu, kupříkladu zrušení druhého pilíře
důchodového systému nebo vyřešení sporu o policejního prezidenta.
Pak jsou zde
ovšem cíle, k jejichž dosažení je zapotřebí skutečných „reforem“, jakkoliv tento pojem dokázaly
předešlé vlády dokonale zprofanovat. Tam patří zejména projekt celkové
„rekonstrukce“ nepříliš funkčního státu.
Ještě důležitější
než tento úklid je ale symbolická rovina–cosi, co bychom mohli nazvat
„vyvětráním“. Je prostě nutné změnit společenské klima.
Česká
společnost se v posledních letech výrazně uzavřela do svého vlastního
světa. Což o to, Češi mají k provincialismu a „hledění si svého“ historicky
sklony. Na začátku 90. let byly tyto instinkty potlačovány jak sdílenou touhou
po „návratu do Evropy“, tak globálním přesahem několika významných politiků
vzešlých ze sametové revoluce. V posledních letech se ale česká
společnost před vnějším světem postupně
opevňovala.
Evropská
unie a měnová i bankovní unie, a obecně cokoliv „cizí“, byly zdrojem neustálého
podezření. Není divu, že i politika vůči cizincům se stávala stále více
nepřátelskou, ačkoliv politici zároveň uznávali, že Česko může mít brzy kvůli
nízké porodnosti problémy s udržitelností solidárního modelu sociálních
služeb. Dnes má země imigrační a vízové zákony, které nejen výrazně ztěžují
příliv imigrantů hledajících u nás práci, včetně těch, kteří by se časem rádi
stali občany země, ale které odrazují od pobytu u nás dokonce i vysoce
kvalifikované manažéry nebo studenty prestižních západních univerzit.
Je proto
dobré slyšet od nového ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, že hodlá navázat
na vstřícná gesta prezidenta Zemana k EU, protože Brusel není nějaká nová
Moskva, jak to líčili někteří pravicoví politici. K důležitým symbolickým
gestům v tomto směru nepochybně patří i výzva nového ministra pro lidská
práva Jiřího Dienstbiera, aby Česko urychleně stáhlo žádost o uznání tzv. české
výjimky z Lisabonské smlouvy, kterou si v podobě suspendování Listiny
základních práv EU pro Česko vymínil prezident Klaus.
Je to důležité
nejen proto, že výjimka je nesmyslná, ale i proto, že tradiční českou opatrnost
vůči vnějšímu světu v minulých
letech notně posiloval právě odpor předních politiků ke všemu „evropskému“.
Nejzáslužnějším
činem nové vlády by bylo, kdybychom z české kotliny toto „dusno“, které
zde několik posledních let panuje, vyvětrali. A netýká se to zdaleka jen
politiky nebo vztahů Čechů k vnějšímu světu.
„Dusno“ totiž zahltilo už i kulturu, architekturu, a tvůrčí
myšlení obecně. Česko je dnes neobyčejně konzervativní země, kde se od roku
1989 kupříkladu nejen nepostavilo nic srovnatelného se začátkem 20. století,
ale kde se, až na výjimky, netvoří kulturní a vědecká díla s mezinárodním přesahem,
srovnatelná s první republikou nebo dokonce s „komunistickými“ 60. lety. Většinu energie
utrácíme, obrazně řečeno, na „lízání vlastních ran“, včetně zpolitizované
diskuse o minulosti.
Je symbolické, že když se setkají prezident a
kandidát na ministra kultury, hlavní výstup se týká údajné potřeby posílit
památkovou péči. Nic proti památkám, nic proti muzeím. Když se ale jakýmsi poněkud
zasmrádlým a napůl rozkradeným muzeem bez vize, otevřenosti ke světu a nové
tvůrčí energie stane celá země, měl by to být důvod k hluboké reflexi.
Právo, 1.2.2014