Sobotkova vláda: důvody soudržnosti

Koaliční
vláda Bohuslava Sobotky nebyla ještě ani ustavena a česká média se už
předháněla v tipování, kdy padne. Možná není divu.

Zkušenosti
z minulých let totiž nedávají příliš důvodů k optimismu, pokud jde o
soudržnost vládních koalic–bez ohledu na to, zda začínaly jen  s těsnou většinou poskytnutou
přeběhlíky, jak tomu bylo v případě 
druhé Topolánkovy vlády,  nebo s největší
většinou v dějinách České republiky, 
kterou měla při svém ustavení 
v roce 2010 vláda Petra Nečase.

Nemá
samozřejmě smysl hádat z křišťálové koule, protože v české politice
nelze skoro nic s jistotou předvídat. Je to politicky nestandardní „postkomunistické“
prostředí, prošpikované korupcí, takže se nelze divit, že většina vlád padla
v posledních letech předčasně na základě „kostlivců“, kteří se najednou
vyvalili z nějaké, bůhví kým záměrně otevřené skříně.

Na základě
skandálu s financováním Občanské demokratické strany padla druhá vláda Václava
Klause v roce 1997. Vláda Stanislava Grosse padla v roce 2005 kvůli
podivnému financování jeho bytu.

Druhá vláda
Mirka Topolánka se poroučela, když se provalilo, že se jeho pravá ruka
Marek Dalík pokoušel zabránit odvysílání televizní reportáže o odsouzeném
exposlanci za ČSSD Petru Wolfovi. A vláda Petra Nečase skončila, když vypukla
aféra s premiérovou pravou rukou a milenkou v jedné osobě, Janou
Nagyovou.

Vlády se
kvůli podobným věcem samozřejmě poroučejí čas od času i v zavedenějších
demokraciích, než je ta naše, ale frekvence takových politických karambolů u
nás je značně neobvyklá. Mechanismus těchto afér navíc naznačuje, že za
politickou scénou existují skupiny, které mají přístup k informacím,
které, pokud jsou pouštěny v pravý čas a správně dávkovány, vyvolávají
politické krize.

K tomu
všemu existuje dlouhodobě napětí mezi vládami a prezidenty, kteří vládní
nestabilitu občas aktivně rozfoukávají nebo dokonce režírují.

Toto vše je
nezbytné zmínit proto, že než se pustíme do třeba jen částečně optimistických
předpovědí ohledně Sobotkovy vlády, musíme připustit, že ani v případě
Sobotky a jeho spojenců nevíme, zda někdo nemá kompromitující  informace, o kterých zatím nevíme. I tak
stojí za to, pokusit se o výhled opačný, než na jaký jsme zvyklý
z hlavního proudu médií, která automaticky předpokládají, že to špatně
dopadne i s touto vládou.

Střízlivý program

Prvním
důvodem, proč by vláda mohla přežít buď celé volební období nebo jeho většinu,
je koaliční program. Je to poměrně slušně a střídmě vyjednaný kompromis, který
na rozdíl od vlád minulých nechce v zavádět zásadní „reformy“.

V Česku
by se dalo mluvit o jakémsi „prokletí reforem“. Všechny vlády, které přicházely
po roce 1989, slibovaly „zásadní“ reformy. Ze začátku, kdy bylo cílem vytvořit tržní
hospodářství a demokratický politický systém, to bylo pochopitelné. Později se ovšem
z „reforem“ stala mantra. Často bez reálného obsahu, často také ale mantra, za
níž se skrývaly nějaké jiné cíle, jak jsme to viděli v řadě kroků Nečasovy
vlády.

Sobotkova
vláda žádné zásadní reformy neslibuje, její největší ambicí je „rekonstrukce“
státu. Ta sestává z řady různých kroků, které, pokud by se z větší
části uskutečnily, by dohromady znamenaly možná největší změnu od ranných 90. let,
protože největším problémem současného Česka je nefunkční stát. „Rekonstrukce“
státu přitom může uspět už proto, že problémy, kterým český stát čelí, byly
v posledních letech dobře popsány i občanskou společností, která také
nabízí řadu řešení.

Pravicová
média i opozice budou samozřejmě tvrdit, že Sobotkova vláda slibuje řadu
opatření, která zatíží státní rozpočet, aniž by byla záruka, že vláda bude mít
na svoje sliby dost peněz. Ale i v tomto ohledu zůstala koalice při svých
vyjednáváních při zemi., když se dohodla, že zkusí v prvním roce najít
rezervy bez zvyšování daní, a pokud se to nepodaří, sedne si za rok nad otázkou
zvýšení daní  k jednacímu stolu.

Vzestup politika Sobotky

Druhým
důležitým důvodem, proč vláda může uspět, je impozantní politické představení
Bohuslava Sobotky od okamžiku, kdy se ho po volbách pokusila svrhnout skupinka
„zemanovců“ ve vedení strany.  Sobotkovu
politickou kariéru zachránila tak trochu náhoda, tedy neuvěřitelný amatérismus
a arogance pučistů, ale ne každý politik by dokázal takovou přihrávku dobře
zpracovat, použijeme-li sportovní terminologie.

Sobotka ale
od okamžiku, kdy se mu podařilo revoltu v ČSSD potlačit, politicky jen
roste. V posledních několika měsících neudělal taktickou chybu, a
prezidenta Zemana, který ho v pozici premiéra dozajista nechtěl,
takříkajíc „přehrál“.  To samozřejmě může
být na jedné straně zdrojem nestability, protože Zeman se s porážkami zásadně
nesmiřuje, ale na straně druhé je to dokladem, že na české politické scéně
vyrostl v Sobotkovi silný politický hráč.

Ukázal to
přitom nejen ve vztahu k Zemanovi, ale také v jednáních s koaličními
partnery. Uspokojit ambice i a krotit vystupování Andreje Babiše bez toho, aby
protihráč nevypadal tak, že dělá nemístné ústupky, by nebyl lehký úkol pro
nikoho, Sobotka to zatím ale docela dobře zvládl.

Tím, že
Sobotka dokázal usednout v křesle premiéra, také významně dál posílil
svoji pozici v ČSSD. Ti, kdo se těšili, že Zemanovi příznivci jen
vyčkávají a Sobotku si „podají“ na příštím sjezdu ČSSD, se budou muset
připravit na to, že strany, které stojí v čele vlády, svrhávají svoje
předsedy a premiéry v jedné osobě jen velmi ojediněle.

Babiš rozdělující a spojující

Třetím
důvodem možného úspěchu vlády je paradoxně Andrej Babiš. Amorfní podstata a
nevyzpytatelnost jeho hnutí ANO je sice na jedné straně zcela správně často
zmiňována jako riziko pro vládní koalici, na straně druhé je Babiš člověkem,
který není zvyklý prohrávat. Když už ho výsledky voleb donutily přijmout vládní
odpovědnost, bude chtít uspět.

Jinými
slovy, Babiš svázal svoji politickou budoucnost s vládou Bohuslava
Sobotky, a jistě si dokáže spočítat, že případný neúspěch vlády bude i jeho
neúspěchem. Nadále sice rád vystupuje jako představitel „apolitického“ hnutí
nespokojených občanů, jenže z ANO se stalo politické hnutí přinejmenším
v okamžiku, kdy vstoupilo do vlády.

Pokud se
Babiš bude snažit opakovat to, co předváděl Vít Bárta a jeho Věci veřejné
v Nečasově vládě, doplatí na to úplně stejně. Veřejnost očekává od vlády
jednotu, nemá ráda, když se jedna strana snaží ostatní přechytračit tak, že se
chová, jako by ve vládě byla i nebyla.

Babiš bude
také muset změnit svůj slovník. Hrát si ve funkci ministra financí na jakéhosi
„nestranického“ disidenta, který z údajné pozice „občana“ často semele
v jedné větě vše, co ho napadne, nebude produktivní. Lidé nechtějí ve
funkci ministra financí nespokojeného občana, chtějí kompetentního politika.

Obavy z prezidenta

Posledním
důležitým důvodem pro soudržnost vlády je paradoxně chování prezidenta, který
může být, nahlížen z jiného úhlu, viděn i jako největší nebezpečí pro
vládu. Po zkušenostech, které politické strany učinily se Zemanem i jeho
svéráznými interpretacemi Ústavy, budou velmi opatrné, aby Zemana nepustily
takříkajíc zpátky do hry.

Prezident je
ústavně silný především v okamžicích, kdy se tvoří nová vláda. Zatímco po
volbách, které rozdaly karty, je pro něj těžké nerespektovat výsledky i
politickou vůli nějaké nově vznikající koalice, padne-li vláda mezi volbami,
stává se do značné míry pánem situace, jak předvedl v loňském roce.

Nejen
Sobotkova vláda, ale i opozice, si toho budou bezpochyby vědomy. Sobotkovi
přitom hraje do karet, že se po volbách stal i pro opozici jakousi hlavní hrází
proti Zemanově prezidentské svévoli, po svém jmenování i hrází ústavní.

Zemanovo funkční
období skončí na začátku roku 2018, funkční období vlády, pokud se nerozpadne,
na konci roku 2017.  Nelze samozřejmě
vyloučit, že někdo jako Babiš propadne iluzi, že by ze správně zrežírovaného,
správně načasovaného pádu vlády mohl ve spolupráci s prezidentem vytěžit,
ale spíše se dá předpokládat, že si straničtí politici uvědomí, že Zeman
v případě pádu vlády opět rozmetá celé stranické pole, a bude si dělat
víceméně, co chce.

 Sobotkova
vláda má tedy celou řadu důvodů držet pospolu. Analytikům zvyklým na „reformní“
rétoriku vlád minulých se samozřejmě nelze divit, když mluví o této vládě jako
o údržbářské, apod. Skutečností je, že kdyby vláda vydržela celé volební období
a postupně  jen „opravila“ většinu z toho,
co u nás, i zásluhou vlád minulých, zcela zbytečně nefunguje, může být nakonec
docela úspěšná.

Deník Referendum, 3.2.2014

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..