Politické
dění během prvního roku prezidentování Miloše Zemana možná přispěje
k jisté rehabilitaci parlamentní politiky u nás. Podle nedávného průzkumu
CVVM výrazně vzrostla důvěra občanů v Poslaneckou sněmovnu ve srovnání se
situací před jejím rozpuštěním v létě minulého roku. Více lidí než
v minulosti důvěřuje i Senátu.
Jedním z
faktorů, který k jistému omilostnění parlamentní politiky u nás pravděpodobně
přispívá, bylo v létě minulého roku nejprve obejití PS prezidentem při
jmenování vlády a pak i rozpuštění PS. Na několik měsíců bylo potlačeno a
následně úplně zmizelo parlamentní divadlo, v němž strany i jednotliví
poslanci na půdě PS lépe či hůře argumentují a hlasují, a občas se i jen
předvádějí a ztrapňují.
Zejména
během této doby jsme si mohli uvědomit, že přesun moci do rukou prezidenta a
jeho vlády při současném potlačení parlamentní politiky nemusí vést k výsledkům, které od tohoto
mírně autoritářského modelu vlády leckdo očekával. Ukázalo se, že i tzv.
odbornická vláda je nakonec vláda politická, jen s tím rozdílem, že není
vystavena kontrole ze strany PS.
Přímo
zvolený prezident, od něhož jeho příznivci zřejmě očekávali noblesu, nadhled a
státnictví, se navíc postupně ukázal být politikem, který si svým vyjadřováním
a argumentací nijak nezadá s tím, co občané pravidelně sledovali s rozpaky
na půdě PS. Mnoho lidí si nejspíš uvědomilo, že ony často otravné hádky
k něčemu jsou. Za clonou exhibování a občasné demagogie se totiž skrývají pluralita a kontrolní
mechanismy, které v české politice několik měsíců chyběly.
Prezident jmenováním
vlády bez poslanecké většiny spustil proces, jímž se stal na více než půl roku
mocenským středem české politiky. Pozornost veřejnosti, o kterou se dřív dělil,
v dobrém i zlém, s politickou vládou a PS, se upínala na něj. Nebylo
to nijak povzbudivé představení. Zastřít to nedokázaly ani majestátní kulisy
Hradu či zámku v Lánech.
Vezmeme-li
v potaz výrazný pokles jeho popularity v tomto období i vzestup
důvěry v parlamentní politiku od předčasných voleb, zdá se, že si mnoho
lidí uvědomilo, že řešením problémů země není větší přesun moci do rukou
jednoho politika. A že nakonec lepší než jeho vlastní, parlamentem
nekontrolovaná vláda, je ta, která musí skládat účty PS. A že k něčemu je dobrá
i ta vysmívaná, iritující Sněmovna.
A to je
dobře. Pokud a dokud většinově chceme užívat model liberální demokracie, je
třeba ho přijmout a učit se ho v jeho komplexitě, nikoliv hledat mocenské
zkratky. Parlamentní divadlo, zejména to „postkomunistické“, je
sice občas pěkná fraška, ale alespoň v něm na rozdíl od „postkomunistického“
divadla prezidentského hraje více herců, kteří se jeden druhému koukají pod
prsty.
Právo, 8.2.2014