Zda by se
naplnila hrozba lidovců, že odejdou z vládní koalice, pokud projde prvním
čtením komunistický návrh na zrušení lustračního zákona, jsme se nakonec
nedozvěděli, protože většina poslanců se vyslovila proti zrušení zákona.
Přesto tato první koaliční krize po
zformování nové vlády opět ukázala, jak amatérsky si naše politické strany
občas počínají.
České vládní
koalice tradičně trpí tím, že zejména nejmenší koaliční strany rády vydávají
ultimata. Zřejmě se domnívají, že když už jsou ve vládní koalici nejmenší,
musejí veřejnosti ukazovat, že po nich nikdo nebude šlapat.
Veřejnost by
možná ocenila, kdyby takové strany, pokud se chtějí chovat opozičně, zůstaly v opozici. Když už se ale
rozhodnou do vlády jít, oceňuje spíše jejich přínos ke stabilitě vlády. Občanská
demokratická aliance, Unie svobody, Strana zelených a Věci veřejné tuto
„stabilizační“ roli nezvládly. Jejich působení ve vládních koalicích naopak
často navozovalo dojem, že vedle parlamentní opozice existuje ještě jedna,
přímo ve vládní koalici.
Opakovaně se
ukazuje, že hrozby malých koaličních stran vládním partnerům vnímá česká
veřejnost spíš jako nemístné vydírání, než jako projevy principiálnosti. Než
tedy koaliční strana vydá takové ultimatum, jaké naposledy vydali lidovci, měla
by si to dobře rozmyslet.
Lidovci měli
zejména zvážit, zda je jejich jednání srozumitelné. Tak by tomu bylo, kdyby
odchodem pohrozili v případě, že ČSSD a hnutí ANO zavážou svoje poslance,
aby hlasovali spolu s KSČM pro zrušení lustračního zákona. To by jistě
byla hozená rukavice do tváře lidovců, jakkoliv nebyla otázka lustračního
zákona součástí koaliční smlouvy.
V situaci,
kdy ale obě větší strany daly svým poslancům při hlasování volnost, byla razantnost
lidoveckého ultimata zcela nepřiměřenou
a podivnou reakcí, protože lidovci ve
skutečnosti o pád pracně vyjednané koalice nestáli. Hráli prostě vabank a
doufali přitom zřejmě, že jejich postoj
udělá dojem na část veřejnosti.
V dané
situaci přitom úplně stačilo, kdyby oznámili, že pokud návrh na zrušení
lustrací projde prvním čtením, vyvolají o celé věci zásadní koaliční jednání. Ultimátem
se naopak dostali do defenzivy: jejich představitelé se jen trapně vykrucovali
při otázkách médií, zda schválení zákona v prvním čtení automaticky vyvolá
odchod lidoveckých ministrů.
I když byl
návrh na zrušení lustrací nakonec odmítnut, z celé anabáze vycházejí právě
lidovci jako poražení. Jeví se jako neloajální a poněkud neurotický partner,
který si zatím dostatečně neuvědomil změnu v politickém klimatu: veřejnost
začíná být po opakovaných závarech v Nečasově koalici, které pravidelně přitápěli
pod kotlem svojí politickou infantilitou zejména véčkaři, na vládní nestabilitu
alergická.
Všechny tři
koaliční strany si tak nejvíce u voličů pomohou, když budou, pokud možno,
nekonfliktně vládnout. Budou-li naopak generovat krize a dávat si nesmyslná
ultimata přes média, je docela jisté, že na to doplatí všechny. Nejvíc to
odnese, jak ukazují osudy malých stran z minulosti, nejmenší vládní
strana. Lidovci by se na tím měli zamyslet.
Právo, 15.2.2014