Umělecká angažovanost po česku

Více než půl
století od sebe dělí dva incidenty, v nichž zfackování oponentů
v kulturní obci coby symbolů lži či převládajícího diskurzu odstartovalo
živou diskusi o angažovanosti v umění. V roce 1960 v jedné
vídeňské galerii během slavnostního ceremoniálu na počest Roberta Musila
nafackoval básník Michael Guttenbrunner klagenfurtskému archiváři Karlu
Dinklagovi kvůli tomu, že Dinklage, bývalý nacista, se přihříval v záři Musila,
k jehož vyhnání do exilu sám přispěl.

Spisovatel
Thomas Bernhard vzápětí poslal Guttenbrunnerovi telegram tohoto znění: Proč jen dva políčky? Srdečně blahopřeji.
Díky! Thomas Bernhard

Na konci
roku 2013, po předcházející rozjitřené debatě v kulturních periodicích o
angažovanosti v umění, nafackoval student sociálních dějin a politické
teorie a také občasný autor Tomáš
Schejbal básníkovi Jaromíru Typltovi, když Typlt četl veřejně své básně.
Útočníka doprovodil básník a publicista Jan Kubíček slovy: Druhý bod
Manifestu DADA 2012: Kdo se dopustí umění, dostane do dršky!

České fackování nenašlo z různých důvodů tak
prominentního zastánce, jakým byl kdysi v Rakousku Bernhard. Naopak,
Schejbala a Kubíčka otevřeně kritizovalo hned několik novinářů a členů
literární obce. A to nejen proto, že – vybuzeni emotivní diskuzí o potřebě či
nepotřebě umělecké angažovanosti v několika kulturních a internetových
periodicích – si vybrali jako symbol neangažovaného „čistého“ umění Typlta,
který svůj postoj v předchozí mediální debatě otevřeně hájil, ale také
proto, že vzápětí zaslali výhrůžný dopis novináři Adamu Drdovi, který je znám
nejen svým politickým antikomunismem, ale i aktivním odkrýváním zločinů
komunismu.

V něm mimo jiné psali: Vyhlásili jsme nemilosrdný
boj dominantnímu polistopadovému diskurzu a jeho hlídacím psům v různých
sférách debaty: poezie, literatura, publicistika, politika etc. Jako první padl
za oběť našeho sémiotického teroru a pedagogické šikany básník Jaromír Typlt,
bránící umění a apolitickou škrabošku postkomunismu a l´artpourl´artismu…
Ty, jako agresivní antikomunistické hovado…jsi další na řadě
v seznamu lidí, které je třeba pedagogicky zšikanovat. 

Boj s neangažovaností,
který kdysi vedl k facce básníka Guttenbrunnera archiváři Dinklagovi,
předcházela vzrušená debata i v Rakousku. Sám Bernhard psal už v roce
1957 v textu Slovo mladým spisovatelům toto: Pryč je doba, kdy
měly vaše verše zvuk. Z národa básníků a myslitelů se stal lid pojištěnců,
lid úředníků a straníků, kraj slabochů, krajina suchých byrokratů.
Z národa snílků se stal národ jednatelů…Dřepíte v kavárnách, bez slzí
a bez humoru, nenávidíce sebe i svět kolem sebe…daleko od vší poezie.

Bernhard,
spolu s několika dalšími autory, k nimž patřila později
v Rakousku i Elfriede Jelinek, byl angažovaným autorem, který vědomě
navazoval na tradice evropských spisovatelů, jako byli Jean-Paul Sartre,
Bertold Brecht nebo Heinrich Böll. Ve vztahu
k minulosti ovšem vycházeli on, Guttenbrunner a později i Jelinek
z opačných pozic, než je tomu dnes u nás. Dominantním diskurzem, proti
kterému bojovali, byla přetvářka a tendence spokojeného rakouského
maloměšťáctví  i politiky zametat pod
koberec nacistickou minulost země, zatímco Schejbal a Kubíček vyhlásili naopak
boj nikoliv komunismu, ale prvoplánovému antikomunismu.

xxx

Antikomunismus a apolitičnost,
které Schejbal s Kubíčkem
definovali jako terče jejich „sémiotického
teroru a pedagogické šikany“, se sice mohou doplňovat, ale zároveň jsou to dvě
dosti rozdílné věci. Básník Typlt navíc není na rozdíl od Dinklageho přímý
pozůstatek a symbol nevyřešené minulosti. Jeho „provinění“ spočívá jen
v tom, že stejně jako mnoho českých umělců a literátů neuvažuje, podle
názorů obou rebelů, o literatuře ve společenském kontextu a tvoří – vypomůžeme-li
si slovy literárních teoretiků Marty Svobodové a Jana Bělíčka z jejich
polemiky s teoretičkou Evou Klíčovou – ve světě „vznešené autonomie
a imanentního vývoje“.

Útok na Drdu je vedle vyhrožování násilím (které je už na
hranici trestného činu) problematický z jiného důvodu: antikomunismus je
totiž v mnoha ohledech o poznání složitějším fenoménem, než byl kdysi
„antifašismus“, a to proto, že složitějším sociálním fenoménem než fašismus či
nacismus byl sám komunismus.

Česká debata o angažovanosti tuto složitost minulosti
nezvládá, navíc trpí dalším problémem, a ten je veskrze současný: odehrává se,
aniž by si toho byla, zdá se, většina diskutujících vědoma, v době, kdy je
svět o poznání komplexnější než minulost a naše zjednodušující diskuse o ní.
Jakkoliv se Schejbal a Kubíček dotkli svým útokem na agresivně černobílý
antikomunismus podstatného problému současné české společnosti, je jejich úzké
vymezení tohoto údajně dominantního diskurzu bohužel též dokladem současného
českého umělecko-intelektuálního provincialismu.

Oč v otázce „angažovat se, či ne“ ve světě za
hranicemi české kotliny dnes opravdu jde, definoval výstižně rakouský
spisovatel  Robert Menasse, který v lecčems navazuje na Bernharda, ale
v lecčems překonává 
Bernhardovo  relativizovaní
vlastní angažovanosti, tak jak to učinil kupříkladu
při předávání rakouské Státní ceny v roce 1968, když
prohlásil, že „vše je směšné, pomyslíme-li na smrt“ (tedy směšná je i
angažovanost a ceny). Podle Menasseho globalizovaný svět nevyžaduje pouze adekvátní politickou
reakci ve vztahu k důsledkům, které s sebou nese digitální revoluce, strategie
globálních koncernů a teroristických organizací, války a tenčící se zdroje,
změny klimatu, explozivní nárůst počtu obyvatel, stárnutí západní společnosti,
biopolitika, náboženský fundamentalismus a enormní migrace. Vyžaduje rovněž
estetické formy odpovídající složitosti problémů. Panuje v něm poptávka po
spisovatelích, kteří ve své tvorbě poukazují na to, z jakých řečových a
politických předpokladů vychází naše myšlení a skutky.

xxx

Existuje samozřejmě mnoho důvodů, proč je pro české
spisovatele, básníky a umělce angažovanost větším dilematem i traumatem, než
byla v Rakousku.  Umělecká angažovanost
v českém prostředí měla kvůli nástupu komunismu v roce 1948 a pak i jeho dlouhému
trvání jinou tvář a vývoj. Nejnadanější spisovatelé, básníci a dramatici, kteří
se zpočátku angažovali ve jménu ideologie, jež nabízela zdánlivě jakousi
humanistickou eschatologii, jako Pavel Kohout, Ivan Klíma nebo Milan Kundera,
ze svého původního poblouznění ve světle represivní povahy režimu rychle
procitali.

Po sovětské invazi v roce 1968 pak byla angažovanost
na podporu komunistického zřízení už úplným protimluvem, a spisovatelé a
básníci se stávali „angažovanými“ už tím, že vydávali svá díla mimo oficiální
struktury, v samizdatu nebo v zahraničí. Navíc bylo jaksi přirozené vracet
se v konfrontaci s režimem k haškovsko-kafkovské linii střetu
jedince se systémem, nebo k čapkovské angažovanosti proti zřejmému zlu,
která českou literaturu proslavila v první polovině 20. století.

V prvních dvou dekádách po pádu komunismu se ale ona
haškovsko-kafkovská linie angažovanosti proti odcizenému systému z Česka
téměř vytratila. Mnoho se napsalo o tom, že spisovatelé, básníci, dramatici i
filmoví režiséři ztratili pádem režimu téma. Řada z nich se naopak
intelektuálně a politicky, když už ne přímo umělecky, angažovala
v budování demokracie a tržního hospodářství. A rozmazaly se i linie
typické v západním umění, v němž se většina umělecky angažovaných
rebelů hlásila vždy k levici.

Ačkoliv postupně došlo k jisté rehabilitaci
sociálně-umělecké kritiky z levicových pozic, angažovanost zůstává dodnes problematickým pojmem. Zatímco na
stránkách několika literárních časopisů a internetových periodik, jako jsou Tvar,
A2, Host, Britské listy nebo Deník Referendum, se rozhořela emotivní diskuse o
tom, co angažovanost je a není, a zda
je vůbec dobré, aby umělci, zvláště pak literáti, tvořili s tím, že je
v jejich tvorbě přítomno nějaké hledisko,
stanovisko nebo dokonce ideologie, v praktické rovině
mnoho angažovaných děl v literatuře, na divadle či filmu v posledních
letech nevzniklo, zvláště pokud se bavíme o těch, které mají ambici utkávat se
se současností spíše než s minulostí.

Pravda, objevily se sociálně kritické filmové dokumenty,
jako třeba ty z dílny Víta Klusáka a Filipa Remundy či Víta Janečka i
hrané filmy Bohdana Slámy či Roberta Sedláčka a Zdeňka Jiráského s obdobným
zaměřením. V divadle tvorba směřovaná ideově jak zprava – inscenace
Michala Bambuška zaměřené na „hity“ našeho vyrovnávání se s minulostí, nebo
loni kontroverzní Miloš Ubu či
politické kabarety Divadla Rubín, tak zleva – třeba satirická tvorba Romana
Sikory. V literatuře pak sbírka Kapitalistické
básně
Kubíčka alias Klementa Václava Lakatoše či romány Petry Hůlové Strážci občanského dobra a Emila Hakla Obyčejná událost. Jsou to pořád ale
spíše výjimky. Ve výtvarném umění se pak – vedle angažmá skupin jako Ztohoven
či Rafani, nebo permanentní ataky veřejného prostoru Jiřího Davida – politická
angažovanost často projevuje jen v podobě prvoplánové provokace, jako jsou
některá díla Davida Černého.

Problematická jsou ovšem často i díla, která se tak či
onak snaží reflektovat nedávnou minulost. Na jedné straně vznikly podařené
sociálně-kritické filmy, jako je drama Pouta
Radima Špačka, ale vedle nich řada hořkosladkých filmů, třeba ty z dílny
režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovkého, které jsou divácky
úspěšné i proto, že období komunismu vnímají sice kriticky, ale zároveň skrze
silný opar jakési nostalgie a smířlivého humoru.

Některé, jako Pupendo,
sice konfrontují bývalý režim z méně nostalgických pozic, ale většina se
nese v duchu, který nastolil už v polovině 90. let divácky
veleúspěšný film Petra Nikolaeva Báječná
léta pod psa
podle románu Michala Viewegha. K této vlně nostalgické
kritiky (či kritické nostalgie) patří i Občanský
prů
kaz Ondřeje Trojana, na točený v roce 2010 na motivy románu Petra
Šabacha.

xxx

Právě nezpracovaná minulost tvoří jeden
z neuralgických bodů české diskuse o angažovanosti. Neustále se vynořují
otázky, jak o minulosti vlastně diskutovat a jak se k ní stavět. Souvisí
to i s tím, že prvoplánový politický antikomunismus v podstatě na
téměř dvě dekády znemožnil otevřenou debatu o předlistopadové minulosti.
Antikomunismus se stal po roce 1989 jakýmsi automatickým odznakem příslušnosti
k pravici, která v procesu budování trhu a demokracie hrála prim.

Nekritické nadšení pro (znovu)zavádění kapitalismu a
demokracie se slilo s politickým antikomunismem do mediálně i umělecky
dominantního diskurzu, který ponechával kritické angažovanosti
z levicových nebo antisystémových pozic jen malý prostor.

Když historik Michal Pullmann ve své knize Konec experimentu z roku 2010
naboural černobílé vidění komunistické éry tvrzením, že bývalý režim byl
založen na značné míře konsensu, a naznačil, že se mnoho z normalizačních
způsobů chování, rituálů a diskurzních postupů přelilo do nové éry, byl
okamžitě podroben zdrcující kritice. Autorův pokus teoreticky zastřešit
pestrobarevnější pohled na éru pozdního komunismu vzbudil tak silný odpor i
proto, že odkryl cosi jako společensko-politickou schizofrenii, v níž
opožděný černobílý antikomunismus pravicové politiky a značné části médií –
tvrzený státně posvěceným výkladem historie v podobě Ústavu pro studium
totalitních režimů či lustračních i deklarativních zákonů o zločinnosti
komunismu – doprovází neobyčejně silná vlna nostalgie po kulturních produktech
normalizační éry i pokusů do určité míry rehabilitovat normalizační
každodennost.

Vlna komunistického
retra
je přitom neobyčejně pestrá: od opakování televizních seriálů, estrád
a úspěšných „režimních“ filmů, až po nově vznikající retroseriály typu Vyprávěj. Nemalá část společnosti bere
de facto normalizaci na milost v duchu hesla: „Co jsme si, to jsme si!“
nebo úvah typu:  „Každý si tak trochu
zadal a každý byl tak trochu disident, ale celkově to nebylo zas tak
nesnesitelné, pokud jste hráli podle tehdy platných pravidel“. Koneckonců na
této vlně se vezl i bývalý prezident Václav Klaus, když trval na tom, že
k pádu bývalého režimu přispěla svou pasivitou především masa mlčících
občanů.

xxx

Rebelové jako Schejbal a Kubíček volí antikomunismus coby
dominantní diskurz, s nimž je třeba bojovat, je ale otázkou, zda to není
ve světle přibývajících nostalgických zobrazení i smířlivých výkladů minulosti
jen minulá bitva. Navíc boj za uměleckou angažovanost pod praporem boje s
antikomunismem může při zvolení jednoduchých prostředků, jako je fackování
oponentů, působit stejně černobíle, jako působí aktivity českých antikomunistů.
Ani jedna strana tak příliš nenapomáhá k tomu, abychom se pravdivě utkali
s komplexním jevem, kterým komunismus u nás bezpochyby byl.

Přesto ale čin Schejbala a Kubíčka, i navzdory své
exhibicionistické bezobsažnosti a ideové neujasněnosti, možná zpětně zasadil do
smysluplnějšího kontextu, a dále rozproudil, diskusi o angažovanosti, kterou
zatím v atmosféře nezájmu širší veřejnosti vedli na stránkách kulturních
periodik intelektuálové jako právě Bělíček, Svobodová, Klíčová, Ondřej
Slačálek, Roman Kanda, Bruno Solařík, František Dryje, Adam Borzič, Karel
Dolejší, Petr Minařík a další.

Medializovanou fackou byla vržena do širšího veřejného
prostoru debata, s níž se budou muset tak či onak vyrovnat nejenom
teoretici, ale především tvůrci. Dokonce i mnozí z těch, kteří si přáli zůstat
jen ve svém subjektivním světě „vznešené autonomie“, budou nyní možná nuceni
zaujmout nějaké stanovisko.

Spisovatelé Jana Šrámková, Jan Němec a Ivana Myšková se
už ozvali v textu publikovaném na konci minulého roku v týdeníku
Respekt. Odmítli v něm volání části kritické obce po tzv. velkém
románu. Román sám o sobě je podle nich existenciální výzva a velkým
ho může učinit jen „okolnost“. Právě ta se však prý změnila natolik, že velký
román učinila prakticky nemožným. Jakkoli tito tři autoři údajně chápou, že
konkrétní texty vždy vycházejí z určitého světonázoru, distancují se
od opětovné ideologizace literatury. Na stránkách
literárních periodik právě probíhá názorové šikování, hned zítra to bude
šikanování. První facka už padla –
napsali.

Další diskutující ale možná zaujmou v reakci na onu
první facku stanovisko opačné, aniž by chtěli někoho šikanovat. Budou nejspíš
namítat, že je nepochopitelné, že právě česká diskuse se může točit okolo
otázky, zda má být umělec angažovaný, protože se tak v podstatě
zpochybňuje nejdůležitější a mezinárodně nejúspěšnější větev české kultury 20.
století. K ověření tohoto tvrzení postačí pohled na seznam literátů,
dramatiků a filmařů, kteří mezinárodně uspěli. Tvořili různým způsobem a
vyznávali různé styly, ale všechny – od Haška, přes Kafku, Čapka, Kunderu,
Klímu až po Havla či Formana nebo Menzela, ba i Hrabala – spojovaly různé formy
angažovanosti.

Ti všichni by jistě souhlasili s tím, že velký
román, jako každé velké dílo v jakémkoliv uměleckém oboru, je
existenciální výzva. Zároveň by si ale asi nemysleli, že „velká“ díla umožňují
jen okolnosti, anebo že současné okolnosti nejsou nazrálé k tomu, aby se
mělo smysl angažovat. A souhlasili by nejspíš s Menassem, že umělci dnes, ani u
nás, nic nebrání v tom, aby se zamýšlel přinejmenším nad tím, z jakých řečových
a politických předpokladů vycházejí naše myšlení a skutky. Což už je sám o sobě
způsob k vykročení z vlastní exkluzivní subjektivity do historie a
společnosti.

I když naši velcí
angažovaní ironici by jistě souhlasili i s tím, že „kdo se dopustí umění, dostane do dršky“!

Právo-Salón, 13.2.2014

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..